Svíce na sudu s prachem

TÝDEN.CZ

27. 6. 2017
Rubrika: O politice

Mukačevská Pulp Fiction a konec iluze státnosti

Autor: Jan Červenka

19.07.2015 10:31

Lze předpokládat, že o událostech v Mukačevu z minulé soboty (11. 7.) většina lidí už asi něco zaznamenala, a to i navzdory faktu, že se ten epický incident se střelbou v okresním městě, kam kdysi za časů první republiky české úředníky a policisty posílali za trest, některá mainstreamová média zprvu pokoušela úporně ignorovat. Vzhledem k tomu, že ony v podstatě banální události mezitím nabraly nový spád s mnohem širšími souvislostmi, se to ale úplně přehlídnout a zazdít nedalo, a tak v průběhu uplynulého týdne o tom nakonec nějak poreferoval kdekdo.

Většina toho, co se okolo samotného střílení napsalo či napovídalo, je snůškou spekulací, různých převzatých tvrzení i nesmyslů či alespoň vážných nepřesností. Popisy události jako takové nejdou do detailů, které jsou ovšem pro pochopení toho, co se skutečně odehrálo a co to znamená, klíčové. Píše se o tom, že šlo zřejmě o konflikt související s bojem o kontrolu nad Mukačevem a hlavně nad lukrativním obchodem s pašovanými cigaretami, které se z Ukrajiny různými kanály pod krytím místních bossů, policistů a celníků provážejí přes nedalekou hranici do Maďarska či na Slovensko a pak i do dalších zemí EU, kde jejich černý prodej bez cla a spotřebních daní představuje pořádný vývar. Ultranacionalistický a neonacistický Pravý sektor, k němuž patří ti ozbrojenci, kteří v mukačevském dramatu sehráli roli ústředních postav, prohlašuje cosi o boji s korupcí, kontrabandem a místními bandity, k nimž řadí celý státní aparát v čele s policií a celní správou, a své „chlapce" prezentuje dílem jako statečné hrdiny bojující za správnou věc a dílem jako nevinné oběti zákeřného útoku a komplotu lokální mafie a jí sloužících policistů. Různí „experti" a komentátoři pak na pozadí vidí tu spor mezi faktickým vládcem oblasti Viktorem Balohou a lokálními veličinami, které se vzepřely jeho kontrole a odstřihly jej od místních výnosů z kontrabandu, tu pokračující a v zastoupení vedený konflikt mezi Porošenkem a sesazeným šéfem SBU Nalyvajčenkem, Porošenkem a Jaceňukem, případně Porošenkem a Beňou Kolomojským, tu snahu o vnitřní destabilizaci Ukrajiny, za níž stojí právě Kolomojský atd. V obzvláště vysoce ideologicky uvědomělých výlevech určených ke konzumaci pro nejdementnější část rusofobského trolletariátu pak za vším stojí ruské tajné služby, Kreml a osobně Vladimír Putin, který patrně ovládá a řídí jak zkorumpovaný ukrajinský státní aparát, tak i všechny oligarchy, mafiány a nácky z PS v čele s Jarošem.

O přestřelce, která se strhla a nabyla intenzity evokující konflikt na Donbasu, takže se objevily i titulky o druhé frontě, se pak vesměs psalo trochu vágně jako o konfliktu mezi ozbrojenými členy PS a lidmi mukačevského podnikatele a poslance Michaila Laňa, do něhož se zapojila místní policie. Někdo zmiňuje, že celé to začalo ve sportovním komplexu Antares na Lermontově ulici v Mukačevu patřícím Laňovi, kam přijeli ozbrojenci z PS, že pak následoval jejich útěk před policií, při kterém rozstříleli policejní zátaras, a že se na útěku dostali do vesnice Lavky, kde opustili auta a utekli do zdejších zalesněných kopců, přičemž po cestě jeden či dva z nich přišli o život a další dva, kteří se posléze vzdali policii, utrpěli vážná zranění, když sami zranili několik policistů a k úhoně přišlo i několik okolo se vyskytujících civilistů.

Skutečnost, kterou zachytily různé videozáběry mj. i z bezpečnostních kamer podniků okolo areálu Antaresu, jež se objevily na internetu, je ale poněkud odlišná, než jak jí většina popisů líčí a interpretuje. Někdy před polednem dorazila skupina ozbrojenců PS k Antaresu ve čtyřech autech, s nimiž prakticky zablokovala průjezd ulicí, načež část z nich vešla do areálu a část zůstala hlídkovat venku na ulici. Proč tam přijeli a co po majiteli podniku vlastně chtěli, je nejasné, přičemž ani jedné z diametrálně odlišných verzí vykládaných na jedné straně Michailem Laňem a na druhé straně velitelem ozbrojenců a lokálním pohlavárem PS Romanem Stojkou nelze moc věřit.

Podle Laňa šlo prý o zcela nevinnou přátelskou návštěvu velitele dobrovolnického praporu PS u něj s tím, že tento se na něj obrátil s žádostí o pomoc se zajištěním míst ve zdejších zotavovnách pro navrátilce z fronty na Donbasu. Na všem se prý u kávy v jeho kanceláři krásně dohodli, když venku z ničeho nic padl výstřel a vzápětí mu jeho spolupracovník přišel říct, že jeden z „chlapců" venku někoho postřelil. Naopak podle verze, kterou na útěku kdesi v lese na video namluvil Roman Stojka, on s „chlapci" přijeli zarazit kšefty místních mafiánů s kontrabandem, ale ti že už na ně čekali připravení se stovkou „titušek" a se svými koupenými policejními ochránci v záloze a napadli je, takže se museli začít bránit.

Zatímco Laňova verze zní, co se týče důvodů návštěvy ozbrojených pravoseků u něj, krajně nepravděpodobně, protože na přátelskou schůzku s obyčejným, vlastenecky cítícím podnikatelem a poslancem parlamentu, kterého jdete poprosit o pomoc se zajištěním možnosti lázeňského pobytu pro válečné hrdiny v nějakém sanatoriu, se s dvacítkou těžce ozbrojených degenerátů, s těžkým kulometem na korbě pickupu a s několika RPG v kufru auta obvykle nechodí, Stojkova verze je mimo vší pochybnost od A do Z vylhanou báchorkou, založenou na obecně kolujících zvěstech o Laňovi a několika dalších lokálních figurkách, kterou si nájezdníci narychlo vymysleli, aby svou vinu za incident s vraždou a přestřelkou s policií přehodili jinam.

Laňo zřejmě říká pravdu alespoň v tom, že nedošlo k žádnému konfliktu mezi ním a jeho lidmi a mezi ozbrojenými „návštěvníky" z PS, protože prostě takovému konfliktu na záběrech z místa události vůbec nic nenasvědčuje a nepotvrzují ho ani očití svědci, kteří se k celé té záležitosti u Antaresu připletli. Jediné, co se tam prokazatelně stalo, bylo to, že jeden z nájezdníků střelil jakéhosi muže, zjevně neozbrojeného, oblečeného v tričku a v šortkách a obutého v pantoflích, do hlavy. Ačkoli ulice byla fakticky blokovaná auty nájezdníků, na bezpečnostních kamerách v okolí jsou vidět prakticky po celou dobu procházející lidé, kteří by se tam asi jen tak nepromenovali, pokud by se někde blízko střílelo. Na všude možně opublikovaném videu z incidentu je dokonce vidět sám Michail Laňo (muž v červeném tričku a džínových kraťasech), jak na ulici někomu telefonuje z mobilu, zatímco ozbrojenci z PS i se svým velitelem bezradně postávají u vjezdu do areálu Antaresu, aniž by Laňa jakkoli obtěžovali. Ti, což je na záběrech rovněž vidět, ke zraněnému a tehdy ještě žijícímu muži nepustili záchranku a namísto toho se jej sami pokoušeli jako pytel brambor nacpat do kufru jednoho z automobilů, ve kterých přijeli. Postřelený muž, který později v nemocnici zemřel, přitom nejspíš neměl s Laňem nic společného. Spekulovalo se sice, že šlo o člena ochranky areálu, čemuž rozhodně neodpovídalo jeho ustrojení, nebo o trenéra z posilovny, která je spolu s malým krytým bazénem, saunou a barem součástí komplexu Antares, ale podle posledních informací od místních obyvatel to ve skutečnosti byl jen zákazník, který v jednom z nájezdníků poznal někoho ze sousedství a pokusil se s ním promluvit, načež ten - pravděpodobně zdrogovaný nebo opilý - na to reagoval výstřelem.

Až do chvíle, kdy k místu dorazila dvě auta místní milice, se pak u Antaresu nic moc zajímavého nedělo. Když ale z jednoho z policejních aut vystoupil postarší muž při těle v policejní uniformě, neprůstřelné vestě a s AKS nonšalantně pověšeným přes rameno na zádech a vykročil směrem k ozbrojencům z PS, přičemž na ně viditelně prázdnýma rukama něco gestikuloval a volal, zřejmě ve snaze se s nimi nějak domluvit, ti začali střílet. Pak směrem k policistům, kteří se schovali za roh protilehlé autoopravny a nepokoušeli se o žádné hrdinství proti značné početní a palebné přesile, hodili kouřový granát, nasedli do aut a vyjeli Lermontovou ulicí směrem ke stadionu, aniž by se je kdo pokusil zastavit nebo pronásledovat (no, pronásledujte v otřískané stařičké Ladě kolonu čtyř silných terénních aut, z nichž jedno má na korbě připevněný těžký kulomet, že).

Kudy přesně jeli dál, to nevím, ale jelikož to tam trochu znám, řekl bych, že nejspíš ulicí Duchnovyče a Podgorjanskou vyrazili ven z Mukačeva přes most po staré svaljavské silnici, ze které asi v Kolčynu odbočili doleva, aby se dostali na trasu M06. Mohli na ní najet i o kus dál v Čynadijevu, ale to není podstatné. Každopádně jisté je, že o něco později se po trase M06 ve směru od Čynadijeva na Užhorod, kam bezpochyby měli namířeno, vraceli do Mukačeva, což také zachycují některé videozáběry, jež se dostaly na internet, když u benzínky pod Červenou horou narazili na provizorní policejní zátaras, přes který se pokusili probít. Zahájili na něj palbu z kulometu, ze samopalů a použili i RPG. Přes blokpost ale neprojeli, ačkoli granátomety zničili dvě policejní auta blokující jim cestu, přičemž sami to také pořádně schytali, a tak z trasy odbočili doprava na sever a vydali se v autech s prostřílenými koly k vesnici Lavky, tam nechali auta a jednu mrtvolu ze svých řad a utekli do okolních zalesněných kopců, kde část z nich pořád ještě je. Na útěku si přitom kromě jiného jako rukojmí vzali malého kluka, kterého pak nechali svázaného v lese, a vyhrožovali místním odjištěným granátem.

V normální zemi s normálně fungujícími institucemi a populací schopnou racionálně myslet by reakce na takovou událost byla rychlá a jednoznačná. Bezpečnostní síly by proti nebezpečné ozbrojené bandě, která se dopustila toho, co v Mukačevu a okolí napáchali tihle pravosekové, nekompromisně a tvrdě zasáhly, politikové by se předháněli v odsudcích na adresu ozbrojených banditů střílejících v pokojném městě, vraždících neozbrojené civilisty a unášejících děti a veřejnost by tomu nadšeně zatleskala. Určitě by se o tom hodně psalo a mluvilo v televizi, možná by se pod ministrem vnitra nebo policejním prezidentem zhoupla židle, protože k něčemu takovému vůbec mohlo dojít, ale každopádně by sotva někdo s těmi ozbrojenými degeneráty, kteří se dopustili vraždy, vícenásobného pokusu o vraždu, útoku na veřejného činitele, terorismu, obecného ohrožení, omezování osobní svobody, únosu dítěte a kdovíčeho ještě, otevřeně sympatizoval a prohlašoval je za národní hrdiny. A nikdo by samozřejmě o nich nemluvil jako o „chlapcích" nebo „dětech" a neapeloval by na to, že je třeba s nimi jednat.

Ne tak ovšem na Majdanem zcela vyšinuté Ukrajině. Tam se za těžce ozbrojené bandity, kteří zřejmě přijeli v plné polní do Mukačeva vymáhat výpalné, zastrašit neposlušného vazala svého sponzora a místního oligarchy Viktora Balohy nebo rovnou převzít kontrolu nad něčím byznysem pro svou potřebu, kteří tam zabili náhodného návštěvníka sportovního areálu a kteří ve městě rozpoutali menší válku s policií, tentokrát pro změnu jednou řádně konající svou povinnost, přičemž o svých aktivitách a záměrech evidentně lhali, postavila nejen velká část veřejnosti vidící v nich ne ozbrojené gangstery, ale revoluční aktivisty, neohrožené vlastence a obránce země, kteří z definice nemohou spáchat zlo, bojovníky s mafiánskými strukturami státu a reprezentanty i vykonavatele národní vůle, kteří se zbraní v ruce hrdinně čelí nejen vnějšímu agresorovi, ale i zločinným domácím utlačovatelům. Co je horší, ona se za ně fakticky postavila a v podobném duchu je prezentuje i nemalá část médií (na Zakarpatí prakticky všechna, což vzhledem k tomu, že je ovládá Balohův klan sponzorující místní PS a používající jej k prosazování svých zájmů, nijak nepřekvapuje) a, což je nejdůležitější, velká část politické elity junty v čele s Jaceňukem, který ve svém prohlášení z Ameriky, kde jednal s Bidenem, zcela nedvojsmyslně vinu za celý incident kromě Putina hodil na místní policii a představitele státu. Čistky v jejich řadách už jsou v plném proudu.

Konsekvence incidentu a výše načrtnuté reakce na něj jsou přitom jasné a neblahé. Svědčí to hlavně o hloubce úpadku, neřkuli o absenci, autority státu. Jde o zákonitý důsledek Majdanu, respektive převratu uskutečněného rukama ultrapravicových militantů, a následného vývoje, ve kterém jim převratem nastolená junta dala volnou ruku, takže paramilitární formace jako Obrana Majdanu, Pravý sektor, úderky Svobodovců a posléze zformované dobrovolnické oddíly samy sebe povýšily nad zákon. Jedním ze základních atributů funkčního státu přitom je, že má legální a vynutitelný monopol na násilí, a pokud tento monopol ztratí, přestane být funkčním státem, což je přesně to, co se přihodilo Ukrajině. Tato skutečnost je sice zřejmá už od samotného převratu a případy, které to dokládají, by bylo možno popisovat prakticky donekonečna. Ale ani ty nejhorší excesy v tomto ohledu dosud nezašly tak daleko, jako v podstatě regulérní bitva mezi ozbrojenci PS a policií minulou sobotu v Mukačevu. Navíc všechny ty odiózní „lidové popelnicové lustrace", samosoudy a podobné výstřelky militantních „aktivistů" doposud vesměs směřovaly proti skutečným nebo domnělým oponentům nového režimu nebo proti aktérům režimu svrženého Viktora Janukovyče, což platí i pro masovou vraždu v Oděse, jíž policie nebránila a spolu s prokuraturou pachatele - na rozdíl od přeživších obětí - nikdy nestíhala. Tentokrát ale došlo k přímé ozbrojené konfrontaci neonacistů se státní mocí, která sice mohla být pojata a vyřízena jako banální, ryze kriminální záležitost, jíž fakticky i byla, ale díky reakci části veřejnosti, médií a politické třídy se stala sui generis politickým konfliktem, respektive, jak by mohl říct Carl von Clausewitz, „pokračováním politiky jinými prostředky".

Rychlé a rozsáhlé ústupky vůči Pravému sektoru, jež zahrnují mj. plošnou čistku v místní policii a státních orgánech, což lze těžko číst jinak než jako úplnou kapitulaci státní moci před ozbrojenými extrémisty a bandity, pak ukazují obrovskou vnitřní slabost Porošenkova režimu, jíž nemohou zamaskovat žádná silácká prohlášení ukrajinského prezidenta o tom, že považuje za svou povinnost vyrubat „nezákonné vojenské formace" kaleným železem. I kdyby byl Porošenko mužem činu a ne mužem bohapustého a prázdného žvanění, už je pozdě.

Událost a hlavně reakce na ni totiž naplno obnažily rozkol uvnitř junty a existenci silné vnitřní opozice vůči Porošenkovi. Jeho rivalita s Jaceňukem, za kterým stojí oligarcha Kolomojský, je již delší čas známá. Porošenko si ale udělal smrtelného nepřítele i z Nalyvajčenka, nedávno sesazeného šéfa SBU, který držel ochrannou ruku nad Jarošem a PS. Dobrovolnické bataliony se zcela nedvojsmyslně postavily za Pravý sektor, který už začal na západě aktivně přebírat kontrolu nad různými úřady a dokonce i nad Lvovem, okolo kterého vyrostlo několik permanentně hlídaných blokpostů PS. S proudem se pak vezou i nespokojené politické strany, kromě Jaceňukovy Lidové fronty to jsou Ljaškovi radikálové, odstrčená Jula s Baťkivščynou i Sadového Svépomoc. A podrazem na vlastní bezpečnostní síly, jenž kopíruje chybu, kterou ve vztahu k Berkutu a jiným složkám tváří v tvář násilí na Majdanu udělal Janukovyč, se režim připravuje o jednu z mála vnitřních opor, které mu ještě zbývají. Policisté si příště jistě rozmyslí nastavovat krk při zasahování proti řádícím ozbrojencům, když mohou počítat pouze s tím, že je politické vedení při prvním náznaku komplikací podtrhne a předhodí davu jako obětní beránky.

Za těchto okolností je jakákoli vyhlídka na stabilizaci vnitřní situace na Ukrajině aspoň v politickém plánu čirou iluzí, naopak lze očekávat jen další prohlubování nestability, přičemž Porošenkovy vyhlídky na politické a možná i fyzické přežití jsou v tomto směru i přes podporu zvenčí velmi bledé. Naopak ultrapravicovým radikálům, kteří svoji „revoluci" pokládají za nedokončenou, události posledních dní výrazně zdvihly sebevědomí. Jejich rozhodující střet s chabou a stále chřadnoucí státní mocí je pak pouze otázkou času, který pracuje v jejich prospěch.




Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  10

Diskuze

Jan Červenka

Ne vždy zcela politicky korektně o lidech, společnosti, politice, válce, míru a všudypřítomné iracionalitě, která nás žene od jednoho velkého maléru ke druhému, zpravidla ještě většímu... A tu a tam taky o něčem jiném.

Oblíbenost autora: 8.4

O autorovi

Absolvent fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze, který si na živobytí vydělává zkoumáním veřejného mínění a fušováním do sociologie, politologie a dalších společenských věd jako odborný pracovník Sociologického ústavu AV ČR, z dopuštění našich moudrých zeměsprávců veřejné výzkumné instituce.

Kalendář

<<   červen 2017

PoÚtStČtSoNe
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA