Svíce na sudu s prachem

TÝDEN.CZ

18. 8. 2017
Rubrika: O politice

Bylo nebylo v jedné luhanské kavárně...

Autor: Jan Červenka

24.10.2014 13:51

Včera nám Novinky poreferovaly o tom, jak prý novinářka britského listu The Financial Times (FT) Courtney Weaver v Luhansku, v kavárně „Plakučaja Iva" natrefila i se svým kolegou „západním novinářem" pozdě odpoledne na vojáky v posledním vzoru ruských uniforem. Samozřejmě neměli žádné označení příslušnosti k jednotkám a jídlo (jak se na Rusy v stereotypních představách nejen anglosaských rusofobů sluší a patří) zapíjeli vodkou.

Chvíli poté prý pozvali Courtney a toho nejmenovaného dalšího západního reportéra (pardon, že pořád přerušuji, ale všimněte si, že západní reportéři vždy potkávají ruské vojáky na Ukrajině a pozorují ruské vojenské kolony překračující ukrajinskou hranici ve dvou, sice nikdy nepořídí video, zvukový záznam nebo alespoň fotku na mobil, ale vždycky jsou dva, aby si svoje vyprávěnky mohli vzájemně dosvědčit, což je velmi chytré a praktické, a my přece víme, že to jsou svobodní reportéři ze svobodného světa, a ti přece nedělají propagandu a nemají důvod lhát, že?) ke stolu. Jeden z nich, Maxim z Voroněžské oblasti (příjmení, datum narození, místo bydliště a další nacionále buď neuvedl, nebo ho Courtney přeslechla, takže najít toho Maxima bude asi dost fuška, zvlášť jestli neexistuje), řekl, že jsou ve městě jen poslední měsíc, takže dorazili po příměří podepsaném 5. září.

Maxim dodal, že přijeli cvičit místní obyvatele, i když neřekl v čem (asi jde o vojenské tajemství, tak velké, že ho na rozdíl od všeho ostatního nemohl vyslepičit první americké buchtě, kterou v Luhansku potkal, ale my se můžeme snadno dovtípit sami nebo nám to řekne nějaký renomovaný komentátor v redakčním editorialu). Na otázku, zda je dobrovolník, pak údajně odpověděl s jistým sarkasmem: „Samozřejmě, že jsme dobrovolníci. Nikdo nás sem neposlal."

Pak ale vážným hlasem popsal okolnosti před odjezdem ve své jednotce: „Rozkazem se nás zeptali, kdo chce jít jako dobrovolník. A všichni jsme takhle zvedli ruce." (Ano, tady šel ten jistý sarkasmus očividně stranou...) Doplnil to gestem, jako když člověk musí zvednout ruce, protože se vzdává, napsaly FT.

Jeden z mužů, Slava, měl prý dokonce na své uniformě ruské distinkce (no a já myslel, že jsem četl před pár sekundami, že byli bez označení, ale asi se mi jen něco zdálo). Když ale zjistil, že se vojáci baví s novináři (asi vytáhli svoje akreditace), zavelel k odchodu. Všichni měli (všem dopisovatelkám FT navštěvujícím luhanské kavárny nepochybně důvěrně známý) aktuálně používaný vzor ruských uniforem a neměli u sebe žádné zbraně - na rozdíl od místních vzbouřenců, oblečených v různých kombinacích maskovacích a lesnických nebo rybářských oděvů, kteří nosí pistole makarov a automaty kalašnikov.

Reportérka ale dodává, že mnozí Rusové bojující na straně separatistů jsou skutečně dobrovolníci. V kavárně v Doněcku (no jasně, ta holka na to kápla, možná, že by se špionážní satelity marně hledající ruské invazní jednotky na Ukrajině měly zaměřit na městské kavárny a bary) poznala dva Rusy ze Sibiře, kteří se rozhodli jít do bojů poté, co viděli brutální střet lidí podporujících separatisty a nacionalistických ultras v Oděse. Tehdy tam uhořely desítky lidí podporujících odtržení od Ukrajiny (přesněji řečeno, sbírajících podpisy pod petici za uspořádání referenda o federalizaci Ukrajiny, o úplném odtržení tehdy uvažoval jen málokdo, což ovšem Oděsa zásadním způsobem a definitivně změnila, ale to jen tak na okraj).

Přihlásili se přes internet. Jeden z nich, Oleg, uvedl: „Lidé říkají, že jsme v cizině, ale my nejsme. To je naše země. Tato válka není jen materiální, ale i spirituální. Je to válka proti západním hodnotám" (jo, tahle přímá řeč a zvlášť ta poslední věta zní tak přirozeně a věrohodně, jako by jí napsal scénárista Beverly Hills 90210). Kritizoval především sňatky párů stejného pohlaví a ochranu práv gayů (no jistě, všechno je to skrz Love parade a putinovskou homofobii).

Jeho bratr Sergej dodal, že poslední dva měsíce nebyly snadné: „To není protiteroristická operace, to je genocida." Viděl vzbouřence, kteří měli uřezané hlavy.

Oba dodali, že boje neskončily ani po příměří. Podle nich existuje jen na papíře. Domů se vrátit nemíní. „Víme, že tahle válka neskončí za měsíc nebo dva."

Po přečtení takhle hluboce lidsky jímavého, osobním prožitkem a pravdivostí překypujícího novinářského dreku nikdy nevím, jestli mám skrýt tvář v dlaních a hořce štkát, nebo se naopak nahlas rozesmát. Chce se mi obojí, ale není to tím „lidským příběhem", ale tím, když vidím, za jak velké pitomce nás - a bohužel z velké části asi právem - tihle psavci mají.

Když pominu tu dobrou angloamerickou tradici, že ve válečné zóně se největší sólokapři očividně loví v kavárnách a hospodách poblíž hotelu, kde je člověk ubytovaný (takový Roy Gutman, který ty svoje zkazky z bosenské války, za které dostal Pulitzerovu cenu, jinde než v kavárně a ve své fantazii nečerpal, by mohl vyprávět, zvlášť kdyby ho pořádně nadopovali tiopentalem sodným), první věc, která trochu myslícího člověka při čtení zarazí, je to, že Rusko se všemožně snaží popírat a vyvracet to, že se přímo podílí na konfliktu na východě Ukrajiny, a přitom tam pošle své „dobrovolníky" oblečené do ruských armádních uniforem „posledního vzoru", který navíc ta kravka z FT, která vystudovala bakaláře z ruského jazyka a literatury na Stanfordu, neomylně pozná. To, že si sama ve své vyprávěnce odporuje, když nejprve tvrdí, že vojáci byli v uniformách bez označení, načež o kousek dál napíše, že voják jménem Slava měl na uniformě dokonce ruské distinkce, je už jen drobný detail.

Že by ruští vojenští specialisté, pokud na Ukrajině nějací jsou, vymetali v uniformách a vypíjeli luhanské bary a vylévali si srdce na potkání reportérce mluvící lámanou ruštinou s kalifornským přízvukem, která zná ruské reálie hlavně prostřednictvím románů od Dostojevského, zpravodajství Fox News nebo CNN a návštěv moskevských barů během svého několikaměsíčního působení na postu tamní dopisovatelky FT, tomu může věřit leda tak prosťáček. Když vynechám to, že v Rusku se vodka nepije k jídlu, i když je obvyklé, že se „panáky" zakusují něčím, aby se člověk rychle neopil (a z vlastní zkušenosti můžu říct, že na Ukrajině se pije stejně, ne-li víc, když tam od pití - hlavně na západě - práce, která tam není, moc nezdržuje), tak přeci jen ruská armáda je dneska něco trochu jiného než bývala za cara, nebo i v časech veselého tanečníka Borise Nikolajeviče, na nekázeň, pitky a žvatlání s neznámými cizinci, ze kterých se klubou západní reportéři, si rozhodně nepotrpí a její elitní jednotky, jejichž přítomnost bez ruských uniforem bych na Ukrajině očekával ze všeho nejspíš, charakterizuje nepředstavitelně tvrdý, všestranný a náročný výcvik a tuhá disciplína. Navíc LNR a DNR nastolily už dávno pro své „opolčence" suchý zákon a ten, kdo se přesto napije, tam riskuje kopání zákopů na „peredovoj", což se zásluhou ukrajinských ostřelovačů a minometných a dělostřeleckých baterií rovná poloviční jízdence na krchov. Tak nějak si neumím představit, že za takových podmínek budou tolerovat popíjení v barech ruským dobrovolníkům v ruských uniformách podle posledního vzoru. Že je to prostě nedomyšlená historka vycucaná z prstu, je celkem nabíledni.

Nenajdeme v ní samozřejmě nic, co by se - snad s výjimkou jména putyky - dalo jakkoli ověřit. Jen typicky ruská křestní jména, občas v podomáckém tvaru, jako u Slávy, (ale kupodivu žádná přezdívka nebo „nom de guerre", což je pro vojáky typické - Motorola, Givi, Čečen, Srb, Řek, Batman a jiné), Voroněžská oblast, Sibiř a jinak bezbřehá anonymita. Takovýchto příběhů odkudkoli vám vymyslím a napíšu, kolik budete chtít, aniž bych vstal ze svého křesla doma v obýváku.

Takže vám teď řeknu jedno velké tajemství, že já jsem zase v kavárně Praha na ulici Soustružnické v Luhansku onehdy seděl ještě s jedním kavárenským povalečem, který má slova může potvrdit, se třemi rytíři Jedi a jedním Romulanem, kteří přišli na Donbas, aby ho celý s pomocí proruských teroristů začlenili do galaktického impéria a aby na proevropských Ukrajincích, kteří se jim kvůli zálibě v průvodech homosexuálů bytostně oškliví, otestovali novou technologii paprsků smrti a pulzních trachyonoblastických varpových projektilů z antihmoty, které při prvním nasazení zcela zvrátily průběh jinak neodvratně vítězné operace statečných ukrajinských herojů pod Ilovajskem. Sláma Ukrajině!

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.89

Diskuze

Jan Červenka

Ne vždy zcela politicky korektně o lidech, společnosti, politice, válce, míru a všudypřítomné iracionalitě, která nás žene od jednoho velkého maléru ke druhému, zpravidla ještě většímu... A tu a tam taky o něčem jiném.

Oblíbenost autora: 8.37

O autorovi

Absolvent fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze, který si na živobytí vydělává zkoumáním veřejného mínění a fušováním do sociologie, politologie a dalších společenských věd jako odborný pracovník Sociologického ústavu AV ČR, z dopuštění našich moudrých zeměsprávců veřejné výzkumné instituce.

Kalendář

<<   srpen 2017

PoÚtStČtSoNe
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA