Svíce na sudu s prachem

TÝDEN.CZ

18. 8. 2017
Rubrika: O politice

Trocha historie podle Patrika Eichlera, aneb o půlnočním pískání si na cestě okolo hřbitovní zdi

Autor: Jan Červenka

12.01.2014 22:57

Den před koncem roku se v internetovém Deníku Referendum Patrik Eichler pustil do polemiky se sloupkem Martina Hekrdly příznačně nazvaným „Byla jednou sociální demokracie", v němž nastínil dosti pochmurný obraz budoucnosti ČSSD, kterou podle jeho mínění v blízké budoucnosti čeká podobně neodvratný sešup do propadliště dějin, jaký momentálně stále ještě naživo prožívá volebně i jinak zdecimovaná ODS.

Martin Hekrdla jako komentátor je a vždycky byl neochvějným pesimistou, který z pozice vyhraněně levicového intelektuála vybroušeným jazykem, s jemně sarkastickým, hořkým, ale ne nelaskavým humorem často píše o temných věcech, které možná nastanou a možná taky ne. Jako žádný ze smrtelníků ani on samozřejmě nemá univerzální patent na pravdu a rozum. Jenže, jak říká vousatá anekdota, každý pesimista je jen dobře informovaný optimista a každý prognostik ví, že hlavním smyslem varovných předpovědí je to, aby se nenaplnily. A mezi novinářskými komentátory, tedy alespoň těmi českými, sotva najdete někoho s takovou erudicí, sečtělostí, pozorovacím talentem a schopností odlišovat podstatné od nepodstatného, nahlížet přes horizont pěny dní a vnímat události a jevy v širších souvislostech, jako právě Martina Hekrdlu. Jeho neblahá, pádnými argumenty podepřená vize soumraku budoucí nejsilnější vládní strany (ó, jaká to ironie!) navíc není nikterak ojedinělá, jak se lze ostatně přesvědčit tu a tam i na stránkách internetové Mekky levicového salonu, kde Patrik Eichler uveřejnil svou repliku. Já, a jakožto od vzniku samostatné ČR naprosto skalní volič růže musím dodat, že bohužel, to vidím velmi podobně, ale to není tady to hlavní, proč mě polemická reakce Patrika Eichlera zaujala.

Při četbě perexu a úvodních vět jeho článku jsem si totiž nebyl tak docela jistý, co vlastně chce básník říct. Vypadalo to jen na další z rutinních, historicky laděných protizemanovských filipik, o kterých už tu kdysi taky byla řeč. Fakticky větší část svého textu totiž Patrik Eichler věnoval rozvíjení poněkud bizarní teze o bezvýznamnosti Miloše Zemana v historii strany, kterou osm let vedl a kterou z politické periferie, dalo by se říct, že téměř proti její vůli, dovlekl hlavním vchodem do Strakovy akademie jako nejsilnější (a tehdy dokonce jedinou) vládní stranu. Eichler přitom touto cestou jaksi polemizoval s něčím, co si do Hekrdlova textu dosadil sám. Hekrdlův sloupek totiž vůbec nebyl o Miloši Zemanovi, kterého zmínil pouze v úvodu, když jako o třech milnících rozdělujících jednotlivé etapy vývoje polistopadové ČSSD - jejího vzestupu, stagnace a pádu - mluvil o Zemanově zvolení do čela ČSSD v roce 1993, o jeho sestřelení v osudné druhé prezidentské volbě v roce 2003 a o Sobotkově aktuální potřebě rychlého sestavení koaliční vlády, jež by „skasalo plachty pučistům Michala Haška (spřaženým s týmž Milošem Zemanem)", přičemž poslední zmínku jména současné hlavy státu obsahovala první věta druhého odstavce tohoto znění:

„Samozřejmě, že podložím sešupu ČSSD není jen - ani především - kontroverzní osoba Miloše Zemana; sebearogantnější guru nemůže trvale zakrýt vnitřní prázdnotu žádného politického uskupení. Sociální demokraté se jako celek významně podíleli na vyprazdňování pravolevé osy v politice, která dříve umožňovala opozici chápat jako bezpečnou čekárnu na jistou moc. V čase moralizujícího pojetí politiky jako boje mezi slušnými a neslušnými, mezi dinosaury a nedinosaury, mezi tradičními a novými - pro potřeby chvíle a situace - zainvestovanými subjekty přestala být politika prostou výměnou dresů na střídačce i na ledě. Barvy nezmizely, ale neoznačují už nic."

Jak z tohohle dokázal Patrik Eichler vyčíst, že Martin Hekrdla „na úkor příběhu strany se rozhodl položit důraz na úlohu jednoho jednotlivce", to ví asi jen on sám. Martin Hekrdla samozřejmě nic takového neudělal, například třeba už jen proto, že se tomu minulému a všeobecně notoricky známému příběhu strany prakticky nevěnoval, a co se zveličování úlohy jedince v jejích dějinách týče, výše citovaný odstavec signalizuje pravý opak, ale to jen tak mimochodem.

Samozřejmě je jasné a svědčí o tom i přímá citace v Eichlerově textu, že rozbuškou se stala jediná věta v úvodu Hekrdlova textu, že „zhruba před dvaceti lety, v únoru 1993, začal v Česku raketový vzestup sociální demokracie tím, že si do svého čela - ať se nám to líbí, nebo ne - zvolila Miloše Zemana", což ovšem - nehledě na věcnou pravdivost a faktickou nezpochybnitelnost této oznamovací věty - samo o sobě nijak neimplikuje Eichlerem Hekrdlovi podsouvané tvrzení, že - slovy Martina Hekrdly - „raketový vzestup sociální demokracie", jejíž stranické preference z počátku roku 1993, zhruba odpovídající volebnímu výsledku strany z června 1992, se během několika týdnů po Zemanově zvolení do funkce předsedy zdvojnásobily a do voleb v roce 1996 vzrostly na bezmála čtyřnásobek, byl výlučně dílem a zásluhou Miloše Zemana, respektive přímým důsledkem jeho zvolení. Ačkoli všichni dobře víme a nepochybně to ví i Patrik Eichler, který to jen nepřizná, že tak to zkrátka a dobře bylo.

Ale celá ta Eichlerova argumentační konstrukce, se kterou se ve své polemice „příběh strany" pokusil vysvobodit ze spárů „úlohy jednotlivce", je navzdory vší své zjevné pomýlenosti docela zajímavá a rozhodně zasluhující si seriózní odpověď.

Eichler v textu přišel s tvrzením, že vzestup ČSSD od roku 1993 byl víceméně přirozeným důsledkem rozdělení Československa, jímž zmizela z české politické scény do té doby dominantní česko-slovenská polarizace. Přestalo být prý důležité, co kdo říká na deklaraci svrchovanosti slovenského národa, nebo zda někdo souhlasí či nesouhlasí s tím, aby si Slovensko v rámci společné federace zřídilo vlastní ministerstvo zahraničních věcí. A s vymizením onoho národnostního konfliktu se prý jaksi ve veřejné debatě uvolnil prostor pro nový konflikt, tentokrát konflikt mezi levicí a pravicí, kde ČSSD jako velmi tradiční levicová a přitom nekomunistická strana měla všechny předpoklady zaujmout voliče, kterým prý na rozdíl od postkomunistické levice přinášela program otevřený i středním vrstvám. Svoji tezi Eichler prezentuje ve formě sugestivní otázky: „Opravdu by bez Miloše Zemana přešli budoucí voliči sociální demokracie k Levému bloku, národním socialistům nebo KSČM? Nerostla by sociální demokracie v době proměny společenského konfliktu i tak?"

Inu, odpovídat s jistotou na otázku typu, co by bylo kdyby, je vždycky složité a může to být trochu ošidné. Ale v tomto případě přeci jen nemusíme vařit tak docela z vody, protože se můžeme podívat na to, co se odehrávalo v jiných postkomunistických zemích, kde všude bez výjimek pozici hlavní levicové strany zaujala nikoli klasická sociální demokracie, ale více či méně sociáldemokratizovaná postkomunistická levice, která přímo vzešla z bývalé státostrany, jako v Polsku SDL nebo v Maďarsku tamní socialisté, případně byla bývalými komunisty nově založena, jako na Slovensku Smer Roberta Fica, který byl členem komunistické strany a po listopadu patřil k předákům Strany demokratické levice, reformní pokračovatelky KSS, než se po neshodách s vedením strany koncem 90. let netrhl a nezaložil si vlastní stranu. Ve všech zmíněných zemích přitom klasická a dalo by se říct, že neméně tradiční sociální demokracie existovala rovněž, ale nikdy a nikde se nedokázala vymanit z postavení marginálního subjektu s podporou v řádu jednotek procenta, nebo i nižší, dokud nezanikla úplně.

Český příběh je v tomhle ohledu naprosto unikátní, a to nejen tím, že se zde klasická sociální demokracie stala hlavní levicovou stranou, ale zároveň i tím, že se tu paralelně s ní jako významná politická síla udržela i ortodoxní komunistická strana, což spolu docela dobře může souviset. Svým úspěšným nástupem po zvolení Miloše Zemana do svého čela v únoru 1993 a následným gravitačním působením na voliče nespokojené s Klausovou transformací a jejími důsledky ČSSD zabrala pro sebe celý prostor, kam mohla pronikat reformovaná komunistická strana, čímž jí zbavila jakékoli motivace pro to, aby se o vlastní přeměnu z ortodoxní komunistické strany nadále pokoušela (a takových pokusů uvnitř KSČM ještě pod vedením Jiřího Svobody i později několik bylo) a víceméně ji odsoudila k závislosti na nostalgicích starého režimu a hlasech radikálního protestu.

Kromě toho předpoklady, na kterých Patrik Eichler postavil svoji spekulativní konstrukci, se zcela míjejí s realitou. Je sice pravda, že v letech 1990 až 1992 nejprve otázka kompetencí, pak i státoprávního uspořádání a nakonec zachování či rozdělení společného státu ovládala velkou část veřejného diskursu a stejně tak je pravda, že ani v rámci české polické elity neexistovaly jednotné názory na to, jak v této záležitosti postupovat, natož aby v tom mohla být nalezena shoda se slovenskou reprezentací. Ale ve skutečnosti tato otázka českou společnost nikdy nijak zvlášť nepolarizovala, natož aby byla s to zatlačit pravolevý konflikt do pozadí třebas jen o půl pídě.

Hlasování ve volbách v roce 1992 se v české části federace neneslo v duchu sporu o budoucí podobu státoprávního uspořádání, ale v pravolevě ideologicky vyhraněném sporu o Klausovu verzi ekonomické transformace a kuponovou privatizaci. A pravicová neoliberální demagogie, podpíraná populistickou nabídkou vize lidového kapitalismu kuponových vlastníků na straně jedné a na straně druhé - na rozdíl od Slovenska - nezatěžovaná hromadnou negativní zkušenosti s dosavadní pražskou „reformní" politikou v podobě více než desetiprocentní nezaměstnanosti a propadu životní úrovně v průměru zhruba o třetinu, tehdy v České republice triumfovala.

ČSSD tehdy ani náhodou nehrála první housle mezi „levými" oponenty dominující pravice, ale spolu s tehdejší programově jí blízkou volební koalicí LSU, složenou z národních socialistů, zelených a zemědělců, a v rámci ČNR ještě s Kryčerovými moravisty fidlala druhé, třetí a čtvrté. První housle tehdy pevně v rukou držela volební koalice nazvaná Levý blok, jejíž dominantní složkou byla komunistická strana. A jen tak na okraj, zdaleka nejlepšího, fakticky jediného dvouciferného volebního výsledku v rámci krajů (10,43 %), ČSSD tehdy dosáhla ve volbách do Sněmovny lidu Federálního shromáždění v Jihočeském kraji, kde volebním lídrem byl, ó, jaké překvapení, Miloš Zeman, kterého ČSSD zaangažovala jen krátce před volbami.

V tomto kontextu je celá Eichlerova hypotéza, že rozdělení Československa jaksi samovolně otevřelo cestu „raketovému vzestupu sociální demokracie" eliminací národnostního konfliktu a uvolněním veřejného prostoru pro rozvoj konfliktu na ose levice-pravice, postavená zcela na vodě. Pravolevý konflikt tu tehdy byl přítomen v celé svojí kráse a ve skutečnosti stál i v základech rozporu mezi Čechy a Slováky. Lidé v obou částech federace (říkejme jí tak, i když spíš než o skutečnou federaci, i přes bolestivě dojednané změny v rozdělení kompetencí mezi centrum a republiky, k němuž došlo ve druhé polovině roku 1990, šlo o fakticky unitární stát s uměle naroubovanými, špatně fungujícími federativními implantáty, což ale česká strana, respektive česká politická reprezentace jaksi odmítala vidět) si přáli zachování společného státu (a Slováci, na rozdíl od Čechů, si ho většinově přáli zachovat ještě i hluboko na podzim 1992, kdy o rozdělení ČSFR bylo již rozhodnuto, jak dokládají dobové průzkumy veřejného mínění IVVM), ale kamenem úrazu bylo to, v jaké státoprávní formě a podobě. Slováci z řady dobrých důvodů chtěli uspořádání změnit a výrazně posílit pravomoci republik ve federativním, případně konfederativním rámci, zatímco na české straně existovala obrovská nechuť a neochota tohle téma vůbec otevírat a status quo vytvořený po přijetí kompetenčního zákona v prosinci 1990 byl zde většinově vnímán jako nepřekročitelné maximum, pokud jde o posílení pravomocí republik na úkor federace, jež by při dalším postupu podlomilo efektivnost vládnutí z centra a hlavně efektivnost hospodářské politiky a další realizace ekonomické reformy. Sice ne jediným, ale rozhodně významným motivem v pozadí slovenského tlaku na změny ve státoprávním uspořádání bylo přitom právě to, aby si Slováci mohli sami řídit hospodářskou politiku a dávkovat reformní kroky podle svých potřeb a situace na Slovensku, která se od té české již tehdy dramaticky lišila. To, co Čechy a Slováky v té době skutečně rozdělovalo ze všeho nejvíc, byl pohled na správnost a adekvátnost ekonomické transformace, jak si ji představovala vláda v Praze, a víceméně šlo o konflikt na ose levice-pravice.

A co tehdy nabízela ČSSD? Bylo toho požehnaně, ale nic z toho zrovna nezavdávalo důvod si myslet, že by se mohla jednou stát něčím jiným než marginálním uskupením, které jen těžko dokáže oslovit širší okruh voličů. Byla to hlavně spousta vnitřních animozit a konfliktů, které se táhly hluboko do minulosti. Horákovo vedení obnovené ČSSD bylo ve vzájemné klatbě s legitimním vedením exilové sociální demokracie. Svoje hluboké stopy tu zanechal i konflikt Jiřího Horáka s Rudolfem Battěkem ohledně toho, zda ČSSD měla v roce 1990 kandidovat samostatně nebo v rámci Občanského fóra, což skončilo vyloučením Battěka a jeho stoupenců ze strany. Existoval tu i hluboký příkop v otázce, zda mohou být členy ČSSD bývalí členové KSČ, včetně tzv. osmašedesátníků, reformních komunistů vyloučených na začátku normalizace z KSČ a dvacet let normalizačním režimem proskribovaných. A především tu byla absolutní nejednotnost v otázce přístupu k vládě pravice, která oscilovala mezi „drobečkovou politikou" tzv. konstruktivní opozice, která ve své podstatě znamenala kolaboraci s vládní pravicí výměnou za funkce náměstků na některých ministerstvech, případně za funkce ve sněmovních orgánech, za posty velvyslanců a za nějaké menší ústupky směrem k naplnění programu strany, a mezi vyhraněnou, nekompromisní opozicí, která - řečeno slovy Miloše Zemana - půjde vládě po krku. A dlužno dodat, že v ČSSD bylo (a dodnes je) velmi mnoho takových, kteří by tenkrát bez váhání volili tu první variantu, protože nevěřili, že by jiná cesta mohla vést kamkoli jinam, než do naprosté politické izolace, a když se do čela ČSSD dostal Zeman a prosadil přes tuhý odpor ze všech možných stran svůj důrazně opoziční kurs, trávili spoustu času tím, že mu soustavně okopávali kotníky. Jak by přitom ČSSD asi dopadla, pokud by v ní převážila ona první strategie přístupu k vládě, není těžké uhodnout. Stačí se jen podívat na to, jak skončili národní socialisté, strana Edvarda Beneše nebo Milady Horákové, kteří se pod vedením Pavla Hirše vydali touto cestou.

Rozepisovat se podrobně o tom, co následovalo, asi nemá moc smysl. Stačí jen zmínit, že Zemanovi se povedlo jakž takž zahladit vnitřní konflikty uvnitř strany, personálně ji posílit o řadu osobností z OH i jiných stran a systematicky ji připravit na převzetí vládní odpovědnosti. A i když kdekdo, Patrika Eichlera nevyjímaje, nad Zemanovou menšinovou vládou kvůli opoziční smlouvě dnes ohrnuje nos, byla to jediná vláda od roku 1996, která dokázala vládnout celé volební období, a jediná vláda v celé historii samostatné České republiky, které na konci jejího působení věřilo víc lidí než na počátku. Taky to byla vláda, která vyvedla zemi z krize, přivedla zemi do NATO, vykonala rozhodující část příprav na vstup země do EU, uspokojivě vyřešila přetrvávající problémy ve vztazích se sousedy a předala své nástupkyni republiku v neskonale lepším stavu, než v jakém ji v roce 1998 přebírala. A lidé, navzdory médiím po celé čtyři roky na vládu, jejího předsedu a ČSSD zuřivě útočícím, to postřehli a ve volbách v roce 2002 taky náležitě ocenili.

Hlavním smyslem rekapitulace téhle historie nyní a zde samozřejmě není hájení nebo prokazování minulých zásluh Miloše Zemana o raketový vzestup ČSSD z politického suterénu na výsluní. O tom totiž nikdo soudný, ať už si dnes o Zemanovi myslí, co chce, a hodnotí jej jakkoli, nepochybuje ani v nejmenším a já si myslím, že navzdory tomu, co napsal ve svém sloupku, o tom nepochybuje ani Patrik Eichler, jinak praporečník „moderního", sobotkovsko-dienstbierovského křídla ČSSD.

Hlavním poučením z tohoto příběhu je, že budoucnost žádné politické strany není zaručena její sebedelší a sebelepší tradicí, ale tím, co a jak uvěřitelně dokáže nabídnout svým voličům. A jak to, co slíbí, dokáže naplňovat. Doba pro politické strany je totiž zlá a stále horší. Poslední dvoje volby jsme byli svědky toho, jak vzedmutý příboj tekutého hněvu, charakterizovaný všeobecnou nedůvěrou k politikům, politice a k tradičním institucím, s nimiž stojí a bohužel taky padá normální demokracie, destruuje základy stranického systému u nás.  Klasickou pravici, kterou zatížilo sedm let jejího katastrofálního vládnutí, to již prakticky smetlo, ale ani ČSSD, ač v bezpečnějším závětří opozice, nezůstala ušetřena. Utrpěné vítězství s nejhorším volebním výsledkem od vzniku samostatné ČR v posledních volbách po období nejhorší a nejnenáviděnější porevoluční vlády pravice nevěstí pro levicovou ČSSD vůbec nic dobrého. A je jen stěží pravděpodobné, že působení v Sobotkově koaliční vládě s ANO a lidovci, v níž ČSSD neprosadí ze svých předvolebních slibů zhola nic (zvláště ne, pokud jde o revizi restitucí a tzv. majetkového vyrovnání s církvemi nebo o změny v daňovém systému), ale zato ponese největší díl odpovědnosti za pokračující vládní marasmus a každý nový malér, přinese v tomto ohledu obrat k lepšímu.

Právě naopak a z Eichlerova sloupku celkem jasně vyznívá to, že ani on si v tomto směru nedělá iluze. Čímž ovšem se do zcela nového světla dostává i celá ta jeho historická spekulace na téma příběhu strany, úlohy jednotlivce a 135 let sociálnědemokratické tradice, z níž tak trochu zaznívá utěšování sebe sama, že snad nakonec přeci jen nebude tak zle. Je to ale jen takové hlasité pískání si na půlnoční tmavé cestě vedoucí okolo hřbitova. Politického hřbitova, do jehož bran má ČSSD po vzoru ODS, obávám se, až příliš dobře nakročeno.

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.56

Diskuze

Jan Červenka

Ne vždy zcela politicky korektně o lidech, společnosti, politice, válce, míru a všudypřítomné iracionalitě, která nás žene od jednoho velkého maléru ke druhému, zpravidla ještě většímu... A tu a tam taky o něčem jiném.

Oblíbenost autora: 8.37

O autorovi

Absolvent fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze, který si na živobytí vydělává zkoumáním veřejného mínění a fušováním do sociologie, politologie a dalších společenských věd jako odborný pracovník Sociologického ústavu AV ČR, z dopuštění našich moudrých zeměsprávců veřejné výzkumné instituce.

Kalendář

<<   srpen 2017

PoÚtStČtSoNe
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA