Svíce na sudu s prachem

TÝDEN.CZ

17. 12. 2017
Rubrika: O politice

V jakém stavu Kalousek odevzdává Česko?

Autor: Jan Červenka

12.10.2013 18:26

Na YouTube se mezi předvolebními šoty TOP 09 nedávno objevilo asi půlhodinové video s expozé Miroslava Kalouska, ve kterém se před spřáteleným obecenstvem tvořeným jeho partajními ovečkami a s využitím powerpointové prezentace s grafy založenými převážně na datech Eurostatu jal vykládat, v jak úžasně skvělé kondici bývalá vláda předává Českou republiku svým nástupcům.

Byla to v jeho osobitém podání celkem standardní ukázka nepříliš sofistikované manipulace statistikou, provázená ovšem slušným hereckým výkonem, ve kterém tento kdysi asi ne moc perspektivní absolvent VŠCHT, který se chemií prakticky nikdy poté už nezabýval, předstíral, že je ekonomem, který věcně, rozvážně a zasvěceně analyzuje současnou situaci. V tomto spojení, při předpokládatelné nepolíbenosti cílové divácké skupiny jakýmkoli povědomím o ekonomické statistice a ekonomických či sociálních indikátorech, o jejich konstrukci a problémech spojených s jejich komparací, to mohlo působit dokonce velmi přesvědčivě. Okolnost, že i každý trochu soudný a v oboru se orientující laik, neřkuli odborník, by Kalouskovu argumentaci mohl rozmetat a spláchnout do kanálu, tady samozřejmě nepadá na váhu. Na to se možná hraje v odborných publikacích se standardní procedurou peer review, ale ne ve volební kampani vedené výlučně jednosměrnou komunikací virálního videa kolujícího po internetu a sociálních sítích.

Nepřišel přitom s ničím novým, co by už od něj a od podobných prodavačů deště, jako např. od Petra Nečase při jeho nesčetných vystoupeních v televizi či na půdě Poslanecké sněmovny, nezaznělo mnohokrát v minulosti. Celý vtip je samozřejmě v tom, že Kalousek do svého vystoupení pečlivě vybral a zahrnul pouze to, co se - při naprosté neznalosti věci - dá prezentovat jako příznivý údaj nebo údaj odpovídající jeho výkladu, a mezinárodní srovnání prováděl tak, aby vycházelo pro Českou republiku dobře. Přitom se dopustil v podstatě všech poklesků, za něž studenti v kurzech statistické analýzy a komparace bez milosti vylétávají od zkoušek. Srovnával věcně naprosto nesrovnatelná, metodologicky odlišně konstruovaná data, data nehodící se do jeho výkladu prostě ignoroval, při interpretaci izolovaných momentek dílčích ukazatelů v mezinárodním srovnání naprosto pomíjel jejich dlouhodobou genezi a vydával je za výsledek aktuálního vývoje a momentální hospodářské politiky, časovou řadu rozpočtových schodků, z níž měla vyplývat úspěšnost vlády z hlediska jejího proklamovaného úsilí o stabilizaci veřejných rozpočtů, začal vtipně rokem 2009, kdy jím samotným předložený a prosazený rozpočet skončil historicky rekordním schodkem, přičemž s drzostí sobě vlastní to doprovodil komentářem, že „veřejné finance jsme přebírali ve stavu, kdy schodek dosahoval úrovně 6 % HDP", jako by to nebyla jeho vlastní práce a zásluha, a tak bychom mohli pokračovat.

Upřímně řečeno, nechce se mi detailně rozpitvávat každou hloupost, nesmysl nebo lež, jež v tom videu zazněly. Byla by to sysifovská práce, kterou bych zbytečně unavoval nejen sebe, ale i laskavého čtenáře. Omezím se proto jen na pár nejlepších „špeků" a pokusím se stručně vyložit, proč se Kalousek ve svém optimistickém hodnocení současné situace hluboce mýlí, respektive nezřízeně balamutí voliče.

Hned v úvodní části svého vystoupení přišel s pozoruhodnou tezí, že (podle jeho mínění) nezaměstnanost je mnohem významnějším faktorem než hospodářský růst. Inu, což o to, nezaměstnanost zcela jistě je významnou charakteristikou ekonomické situace a zároveň jde o velmi závažný sociální fenomén a problém. Ale potíž je s jejím měřením. Vykazovaná míra nezaměstnanosti totiž nezávisí jen na ekonomickém vývoji jako takovém, ale i na tom, jak si nezaměstnaného definujete a jak zaznamenáte fakt, že je nezaměstnaným. Metodika měření je klíčová a jednotlivé státy, i když pro účely mezinárodního srovnání ji definují stejným způsobem, nezaměstnanost (respektive počet uchazečů o práci) měří rozdílnými metodami, které mají velký vliv na to, jak velká část lidí skutečně nezaměstnaných zůstane mimo vykázaný statistický údaj. Obecně se tenhle problém týká zejména dlouhodobě nezaměstnaných, kteří postupně vypadnou z evidence úřadů práce, případně nezaměstnaných, kteří se na úřady práce ani neobrátí. V České republice došlo opakovaně ke změnám v metodice, díky nimž jsou údaje o registrované míře nezaměstnanosti od roku 2004 nesrovnatelné s údaji vykazovanými do roku 2004, přičemž nová metodika po dobu souběžného zjišťování ukazatele oběma způsoby systematicky vykazovala zhruba o jeden procentní bod nižší hodnoty než metodika původní. Údaj, který pod označením „míra nezaměstnanosti" nalezneme na stránkách Eurostatu, pak není registrovanou mírou nezaměstnanosti, která vyjadřuje podíl uchazečů o práci v ekonomicky aktivní populaci, ale jde o podíl uchazečů o práci v celé populaci ve věku od 15 do 64 let. Vzhledem k tomu, že míra zaměstnanosti, která v podstatě vyjadřuje podíl pracujících v rámci příslušné věkové kohorty celé populace, je v ČR výrazně nižší než v Německu nebo v Rakousku, je celkem nabíledni, že tento údaj (známý též jako „obecná míra nezaměstnanosti") vychází z pohledu České republiky příznivěji, než by vycházela míra registrované nezaměstnanosti, a že navíc část faktické nezaměstnanosti v ČR pravděpodobně zůstává skryta, byť za uvedenou diskrepancí v míře zaměstnanosti může být z velké části i statisticky nepodchycená práce načerno, švarc systém a jiná česká „specifika".

Každopádně Kalousek si pro svou prezentaci vybral právě ten relativně nejlépe vyhlížející ukazatel, jehož hodnota není příliš vzdálená tomu, co vykazuje statistika v Německu nebo v Rakousku, zatímco v okolních postkomunistických státech je zřetelně vyšší, nemluvě vůbec o Španělsku, Řecku, Kypru, Portugalsku či Itálii, s nimiž Českou republiku v tomto ohledu především srovnává.  Kalouskův komentář slajdu s takto postaveným grafickým srovnáním přitom fakt neměl chybu, pokud jde o úroveň absurdnosti a míru předvedené drzosti. Podle něj si Česká republika, obdobně jako další státy, které si pro období krize zvolily cestu rozpočtových úspor (tj. dle Kalouska Německo a Rakousko), udržely nízkou úroveň nezaměstnanosti, zatímco jihoevropské země, údajně jdoucí cestou fiskální expanze, mají obrovskou nezaměstnanost.

Nad takovou nehorázností zůstává rozum stát. Samozřejmě, že německá kancléřka Angela Merkelová je velmi známá svým sklonem k ordinování drastických úsporných kúr, ovšem ne až tak Němcům, kterým z krize v roce 2009 pomáhalo třeba zavedení velmi velkoryse pojatého šrotovného, jako spíš právě těm nešťastným Řekům, Španělům, Portugalcům nebo Kypřanům. Žádný z těchto států přitom krizi neřešil - na rozdíl od Německa nebo třeba Spojených států - cestou fiskální (a monetární) expanze, jak tvrdil Kalousek, ale naopak uškrtáváním se až k ekonomické smrti, což zvlášť o Řecku platí do slova a do písmene. Že při tom všem škrtání a škrcení se tamní schodky rozpočtů jen dál prohlubovaly a dluhy narůstaly vyšším tempem, než kdykoli v minulosti, by znalce českých poměrů a makroekonomických ukazatelů nemělo zvlášť překvapovat. U nás se za Kalouskova úsporného šafářování státní dluh více než zdvojnásobil a v relativním vyjádření vzrostl z cca 24 % v roce 2006 na 43,4 % HDP v roce 2012, přičemž letos bezpochyby hravě překoná 45 %. Mluvit o tom, že složená daňová kvóta v Německu nebo v Rakousku je mnohem vyšší než u nás nebo v kterémkoli ze zmíněných jihoevropských států, takže eventuální rozpočtové úspory, zvlášť při úrovni HDP, kterou tyto země mají, jsou tam arciť o něčem jiném, je už snad celkem zbytečné. A stejně tak je asi zbytečné se rozepisovat o tom, že od roku 2008 u nás (jakkoli mizerně měřená) nezaměstnanost výrazně narostla. Její absolutní úroveň přitom v čase vykazuje značnou setrvačnost a je dána dlouhodobými „historickými" faktory s tím, že momentální hospodářská politika za normálních okolností ovlivňuje úroveň nezaměstnanosti jen mírně a se zpožděním.

A stejně tak, jako je průhledná Kalouskova ochota točit se při své inventuře ekonomické kondice ČR po období svého vládního angažmá na ukazateli obecné míry nezaměstnanosti, dá se lehce pochopit i jeho úporná snaha nebavit se o hospodářském růstu. Ten se totiž za jeho šafářování prostě nekonal. Podíváme-li se na vývoj hrubého domácího produktu v přepočtu na obyvatele podle standardu kupní síly, jeho úroveň v roce 2007 byla vyšší než v kterémkoli roce od té doby. Vzhledem k tomu, že letos HDP opět reálně poklesne, nelze očekávat, že by se tento ukazatel dostal na úroveň roku 2007 alespoň v roce 2013. V mezinárodním srovnání podle údajů Eurostatu se přitom tento ukazatel (HDP na obyvatele v přepočtu podle standardu kupní síly) v případě České republiky relativně propadl z úrovně 83 % průměru EU27 v roce 2007 na 79 % v roce 2012. Budiž řečeno, že v rámci EU i mimo ni lze najít země, které v mezidobí prošly ještě mnohem větším sešupem, ale vesměs šlo o státy, které prakticky zbankrotovaly (Řecko, Španělsko) nebo ve kterých globální finanční krize, prasklá realitní bublina a jiné apokalyptické hrůzy valící se přes daňově podbízivé ráje spekulantů (Irsko, Island, Kypr) smetly celý bankovní a finanční systém a na něj napojená odvětví zažívající v předchozím období překotný, leč na vodě postavený růst. Nic takového pro Českou republiku neplatilo, a pomineme-li pokles z roku 2009, jehož příčiny ležely z větší části mimo ni, pak celé neoživení v letech 2010 až 2011 s následnou recesí bylo samoindukované hospodářskou politikou Nečasovy a Kalouskovy vlády.

Dalším vydařeným argumentačním kouskem a v jeho či Nečasově podání skutečným evergreenem, který patří k mým nejoblíbenějším, bylo hned vzápětí předvedené šermování údajem, kterému se zcela nepochopitelně říká míra ohrožení chudobou. Osobně považuji tento indikátor, respektive jeho označení a s tím spojenou interpretaci za jednu z největších absurdit, s jakou jsem se kdy setkal. Samotný údaj se vypočítává velmi snadno a vyjadřuje podíl lidí, jejichž celkový příjem po započtení všech transferů je menší než 60 % mediánu příjmu v dané zemi. Medián příjmu pak představuje hodnotu, která všechny příjmy seřazené podle velikosti rozděluje na dvě stejně velké skupiny. Už z této definice je zřejmé, že tento ukazatel fakticky měří diferenciaci příjmů v dolní polovině příjmového žebříčku a že s „chudobou" jako takovou nemá bezprostředně nic společného. Může být, že v některé zemi s určitou absolutní příjmovou úrovní takto arbitrárně stanovená „hranice ohrožení chudobou" může empiricky něčemu takovému odpovídat, ale i o tom dost pochybuji. Celá nesmyslnost tohoto konceptu samozřejmě vyjde najevo, pokud srovnáme příjmové mediány v jednotlivých zemích. Zatímco v ČR medián ročního příjmu v roce 2011 činil 188 400 Kč, respektive 7451 euro, v sousedním Rakousku to bylo 21 319 euro, tedy skoro třikrát víc. Do rakouského pásma „ohrožení chudobou" (<12 791 euro) by se s přehledem vešel nejen český medián příjmu nebo průměrný příjem, ale spadl by tam v podstatě každý, jehož čistý měsíční příjem nedosahoval v roce 2011 alespoň 27 tisíc korun. V českých podmínkách přitom „hranici ohrožení chudobou" reprezentoval čistý měsíční příjem ve výši 9420 Kč. Tady lze sice namítnout, že vedle (propastného) rozdílu mezi příjmy u nás a v Rakousku lze najít i nějaký ten rozdíl v cenových hladinách a s tím spojených dopadech na reálnou kupní sílu, ale i po přepočtu podle standardu kupní síly zůstává medián příjmu v Rakousku, někdejším „chudobinci" Evropy, více než dvakrát vyšší než v České republice. A když víte a uvědomíte si tohle, pak na vás Kalouskovo plesání nad tím, že ČR má v rámci EU nejnižší podíl „ohrožených chudobou", opravdu žádný velký dojem neudělá, leda vás tak akorát nadzdvihne ze židle.

Mnohé indikátory, které Eurostat publikuje a se kterými operuje Kalousek ve své prezentaci (včetně výše zmíněné míry ohrožení chudobou), přitom nepředstavují žádná tvrdá data, ale jedná se o výsledky různých výběrových jednorázových nebo longitudinálních kvantitativních šetření založených na subjektivních výpovědích respondentů. Nemám sice ani ten nejmenší důvod pochybovat o kvalitě dat z šetření, jako je SILC, ale jako člověk s patnáctiletou praxí analytika v oboru výzkumu veřejného mínění, který se přímo podílel na zhruba dvou stovkách jednotlivých šetření a který měl možnost analyzovat data z bezpočtu dalších výzkumů včetně mezinárodních modulů ISSP, ESS nebo Eurobarometr, přeci jen mám určitou představu o přednostech a limitech tohoto typu dat, o jejich spolehlivosti, výpovědní hodnotě a problémech, které bývají spojeny s jejich sběrem, zpracováním a samozřejmě interpretací, přičemž o možnostech jejich využití pro reliabilní mezinárodní komparaci si nedělám velké iluze. Zatímco trendy subjektivních indikátorů většinou velmi dobře korespondují s reálným socioekonomickým vývojem měřeným tvrdými statistickými daty a vykazují předpokládané, socioekonomicky nebo demograficky podmíněné rozdíly, jak ukazuje i jen drobná ukázka hodnocení ekonomické situace a materiálních životních podmínek domácností v zemích Visegrádské čtyřky, jako indikátor relativní úrovně jednotlivých zemí jsou v podstatě nepoužitelné, když v uplynulých bezmála patnácti letech ani jednou se tyto země podle hodnocení ekonomické situace neseřadily za sebou v pořadí, které by odpovídalo výši jejich HDP na obyvatele.

V jaké kondici je tedy Česká republika po letech pravicových vlád, v nichž ministrem financí a jedním z hlavních hybatelů býval vždy Miroslav Kalousek? Bohužel, v každém ohledu podstatně horší, než byla na začátku. Můžeme klidně začít tím, na čem Miroslav Kalousek vždycky tolik bazíroval, a sice stavem veřejných financí. Měřítkem, jímž bychom se v tomto ohledu měli řídit, nemůže být rok 2009, kdy kombinace Topolánkova a samozřejmě i Kalouskova „batohu", rovné daně počítané ze superhrubé mzdy, vysokých nákladových paušálů pro OSVČ, zastropování odvodů na sociální pojištění a snížení jeho sazby, jež uvrhlo důchodový systém do hlubokého deficitu, a dalších fiskálních pošetilostí spolu s beznadějně podceněnou, ba přímo trestuhodně ignorovanou ekonomickou krizí uvrhla státní rozpočet do rekordního, zcela bezprecedentního deficitu. Pokud už chceme aktuální situaci s něčím srovnávat, měli bychom začít spíš rokem 2007, kdy se naposledy jelo podle rozpočtových not připravených předchozí „rozhazovačnou socialistickou vládou" pod vedením Jiřího Paroubka. Tehdy rozpočet skončil strukturálním schodkem ve výši 1,5 % HDP, což bylo bez problémů únosné a zároveň to také bylo naposledy, kdy se rozpočet ČR parametricky vešel do maastrichtských kritérií. Půjde-li v současnosti vše podle nejlepších předpokladů, v něž se dá doufat tak, aby nešlo jen o pouhé zbožné přání, dostane se letošní schodek těsně pod tři procenta HDP a tím i zpět do pásma znamenajícího plnění Maastrichtu. I tak to ale bude v relativním vyjádření dvojnásobek oproti roku 2007, což je sotva nějaký velký důvod pro bouchání špuntů lahví šampaňského.

Ani jiný aspekt Kalouskem zdůrazňované makroekonomické stabilizace, totiž míra inflace, není ničím, čím by se Kalousek a vlády, v nichž seděl, mohly chlubit. Navzdory standardnímu protiinflačnímu působení ekonomické recese roční míra inflace v letech 2007 až 2012 v průměru činila 2,8 %, zatímco v období let 2002 až 2006 to bylo 1,8 %. V kontrastu s cenovou hladinou mzdy a jiné příjmy rostly mnohem pomaleji. Výsledkem je, že zatímco v letech 2002 až 2006 reálná mzda rostla v průměru o 4,4 % ročně, v období od roku 2007 do roku 2012 to bylo jen o 1,4 % ročně, přičemž od roku 2010 mzdy v průměru reálně stagnují. A vzhledem k diferencovanému vývoji pak příjem většiny lidí v posledních letech reálně poklesl, často velmi výrazně. To se promítlo i do HDP prostřednictvím výdajů na konečnou spotřebu domácností, která v letech 2002 až 2006 rostla ročně v průměru o 3,8 %, zatímco mezi roky 2007 a 2012 stejný ukazatel činil jen 1,1 %, a to ještě jen zásluhou přetrvávajícího růstu z předchozího období v letech 2007 a 2008, protože zpomalený růst v letech 2009 až 2011 byl zcela vymazán propadem v roce 2012. Ještě horší vývoj se týkal investic, když výdaje na tvorbu hrubého fixního kapitálu po velkém propadu v roce 2009 prakticky stagnovaly v letech 2010 a 2011 a znovu se propadly v roce 2012. Vzhledem k vývoji HDP v dosavadním průběhu tohoto roku lze přitom čekat, že se tento propad ještě prohloubí. Tradiční „kanárek" ekonomického vývoje, stavební produkce, po stagnaci z roku 2008 už pátý rok v řadě nepřetržitě klesá.

Veřejné mínění - na rozdíl od Kalouska - pak ekonomický vývoj hodnotí po právu většinou kriticky. Přitom toto hodnocení v čase odráží reálné změny v ekonomice docela dobře, jak ukazují časové řady, jako třeba tahle nebo tahle. Co je ale horší, škody napáchané vládami, jejichž nedílnou součást a spiritus agens představoval právě Miroslav Kalousek, se neomezily jen na sociálněekonomický vývoj, veřejné finance, daňovou soustavu nebo důchodový systém, které jsou prakticky v rozvalu. Minulým vládám se „povedlo" taky velmi důkladně podlomit důvěru občanů v demokratický režim a politický systém, čehož přímým důsledkem je mimo jiné útěk občanů od politiky, podpora extrémistů a nových, radikálně populistických uskupení, rostoucí sociální napětí, které se přelévá i do pogromistických nálad namířených proti romské menšině a podobně. O stavu, v jakém se dnes nachází česká společnost, výmluvně vypovídá kdejaký detail, počínaje na heroin, pervitin či kokain bohaté odpadní vody v čističkách českých měst, přes metanolovou ruskou ruletu, prodej prošlého a zkaženého masa, hnijící železnice, až po běžnou kontrolu České obchodní inspekce, která z dvanácti vzorků šperků zakoupených v českých klenotnictvích odhalila jedenáct padělků s falešnými kameny. A to už vůbec nemluvím o stejně nefunkčním, jako předraženém systému registrace vozidel, o bezpočtu Drábkových a Šiškových „zlepšováků" v resortu práce a sociálních věcí, které dořešuje policie, a dalších laskominách, za které nese Nečasova vláda přímou odpovědnost. I to je nutno do inventury toho, kam se Česká republika v posledních letech pod správou Kalouska a jeho kumpánů dostala, zahrnout. Výsledek si sečtěte a podtrhněte sami, a to pokud možno ještě před odebráním se do volební místnosti za necelé dva týdny.

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.85

Diskuze

Jan Červenka

Ne vždy zcela politicky korektně o lidech, společnosti, politice, válce, míru a všudypřítomné iracionalitě, která nás žene od jednoho velkého maléru ke druhému, zpravidla ještě většímu... A tu a tam taky o něčem jiném.

Oblíbenost autora: 8.37

O autorovi

Absolvent fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze, který si na živobytí vydělává zkoumáním veřejného mínění a fušováním do sociologie, politologie a dalších společenských věd jako odborný pracovník Sociologického ústavu AV ČR, z dopuštění našich moudrých zeměsprávců veřejné výzkumné instituce.

Kalendář

<<   prosinec 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA