Svíce na sudu s prachem

TÝDEN.CZ

17. 12. 2017
Rubrika: O politice

O věčném lůzrovi Zemanovi, jeho vítězných nástupcích a omylu Patrika Eichlera

Autor: Jan Červenka

25.08.2013 21:48

Číst to, co v posledních (mnoha) měsících produkuje intelektuální výkvět pražského salonu „nové levice", je většinou jen ztráta času. Kmenoví komentátoři Práva Alexander Mitrofanov a Jiří Hanák, stejně jako všudypřítomní novinoví politologové Lukáš Jelínek, Jiří Pehe a další, a samozřejmě velká část živého inventáře Deníku Referendum se dlouhodobě zaměstnává verbálním vúdú propichováním karikované panenky Miloše Zemana, aniž by to mělo na objekt jejich obsesivní nelásky jakýkoli efekt.

Diskurs, který zde v tomto ohledu s intenzitou letitým suchem podpořeného lesního požáru probíhá od doby prezidentských voleb, už dávno ztratil veškeré známky racionality a kontaktu s realitou. Ať udělá Miloš Zeman cokoli, je to samozřejmě vždycky špatně a jeho záměry jsou vždy jen ty nejtemnější. Jmenování Rusnokovy vlády (s faktickým odstavením notoricky oblíbené bývalé pravicové vládní koalice) bylo zcela jistě podlým útokem proti ČSSD, o autoritářském ataku na základy „parlamentního systému" ani nemluvě, ale je dost zjevné, že podlým útokem proti ČSSD by bylo i případné jmenování vlády Miroslavy Němcové, kterým by Zeman jen osvědčil svoje skryté pravicové ledví a kterým by pouze hrál o čas do řádných voleb pro konsolidaci a vzestup „své" SPOZ, a stejně tak by nepochybně bylo podlým útokem proti ČSSD a jejímu předsedovi Bohuslavu Sobotkovi jmenování vlády v čele s ním, protože to by byl od Zemana jen „polibek smrti", když taková vláda by jistě nedostala důvěru a nic neprosadila, akorát by ČSSD a především jejího předsedu diskreditovala a poškodila v nadcházejících (ať už řádných či předčasných) volbách.

Když se pak při prvním „bojovém" hlasování ve sněmovně, které mělo otestovat soudržnost deklarované stojedničkové většiny údajně podporující Miroslavu Němcovou jako premiérskou kandidátku bývalé koalice, tato stojednička ukázala jako iluzorní, což se už i jen vzhledem k otevřeně pythickým vyjádřením Karoliny Peake o podpoře nominace Němcové bez vydávání bianco šeku její vládě od počátku dalo tušit, a když v reakci na to viditelně deprimovaný a rozhozený faktický expremiér Miroslav Kalousek zavelel (sorry, Karle, ale nebudeme si lhát do kapsy) své TOP 09 k obratu ve prospěch hlasování pro rozpuštění sněmovny, čímž fakticky naplnil Zemanem nedvojsmyslně artikulovaný předpoklad o důsledcích jmenování úřednické vlády, Jakub Patočka ihned vyrukoval s prohlášením, že předčasné volby jsou vítězstvím ČSSD, Sobotka vyhrál a Zeman prohrál. Budiž mu to přáno.

Ve svých protizemanovských tirádách si přitom s fakty a logikou, ba dokonce ani s konzistentností vlastních názorů hlavu moc nelámou. Jedinou skutečnou konstantou je jen myšlenka, že Zemana je třeba zastavit. A protože se to jaksi ne a ne podařit, tak si i praporečník „nové a moderní levice" občas posteskne nad tím, že už v ČSSD jako mocná protiváha Zemanovi, který teď už asi nechce stranu rozštěpit (přání otcem myšlenky?) nebo poškozovat, ale rovnou „zemanizovat", není Jiří Paroubek, který byl, světe, div se, konec konců přece jen v jádru sociálnědemokratickým idealistou. Jistě i se svým Petrem Bendou a samozřejmě na rozdíl od Miloše Zemana, toho autoritářského symbolu systémové korupce a klientelismu v ČR a egomaniakálního technologa moci, jinak ovšem obyvatele standardního nájemního panelákového bytu na sídlišti Stodůlky, do něhož se po své druhé svatbě s manželkou a dcerou přestěhoval z miniaturního 1+1 v Bieblově domě Na Výtoni, a hrdého vlastníka části někdejší tvrzi v Novém Veselí, zakoupené krátce před listopadem 1989, ve které má dvě obytné cimry a kde během posledních deseti let strávil většinu svého času v roli obyčejného důchodce, což je u bývalého českého premiéra, který nadto odešel ze své funkce z vlastní vůle a na samém vrcholu moci, celkem zajímavý detail, který ostře kontrastuje se všemi jeho předchůdci i následovníky a který se samozřejmě v diskusích o tomto výlupku všech nectností zvláště mezi progresivními levicovými liberály raději nezmiňuje.

Jejich idolem je pak - vedle Bohuslava Sobotky a nového objevu ze senátní líhně, Jiřího Dienstbiera mladšího - především Zemanův Brutus, emeritní premiér a eurokomisař Vladimír Špidla. Svého času se jejich sympatie a naděje otevřeně upíraly i ke Stanislavu Grossovi, kdysi zlatému hochovi českého politického výsluní a - v očích Václava Havla - nadějnému politickému talentu, který by spolu s Petrou Buzkovou, Vladimírem Mlynářem či Michalem Lobkowiczem měl vystřídat onu první generaci „opotřebovaných polistopadových politických matadorů", což samo o sobě hodně vypovídá o něčím dokonalém politickém instinktu a úsudku. V tomto kontextu už snad ani nepřekvapí, že zatímco jednou z významných pozitivních kvalit velkého modernizátora ČSSD Vladimíra Špidly a v menší míře i Stanislava Grosse byl příklon k blairovské „třetí cestě", v případě Miloše Zemana je jeho spojení a souznění s týmž Tony Blairem jen dalším důkazem Zemanovy perfidnosti a nekompatibility se sociální demokracií. Inu, časy a důvody se mění, ale utkvělé stereotypy a blbost jsou věčné.

(Mimochodem, když už jsme u toho, ani bych okem nemrkl a dokonce bych s uspokojením kvitoval to, jak dnes levicoví liberálové zásadově otloukají Zemanovi o hlavu jeho jestřábí výlevy na adresu Íránu, primitivně xenofobní, vpravdě likudnické názory na izraelsko-palestinský konflikt či občasné průsaky neoliberální hereze v duchu blairismu do jeho ekonomického a sociálního myšlení, kdyby stejným metrem dokázali měřit i Špidlovi. Ten se svým válečným intimusem a dvorním trafikantem Jaroslavem Tvrdíkem a koaličním komplicem Cyrilem Svobodou ve funkcích ministrů obrany a zahraničí fakticky zavlekl zemi do řad „koalice ochotných" při útoku na Irák, i když to pod tlakem vnitrostranické opozice a veřejného mínění všelijak relativizoval, popíral a vůbec kličkoval jako králík, na rozdíl od hradního humanistického militaristy, který to s drzým čelem a na vlastní pěst udělal za zády vlády podpisem společného stanoviska několika států zmíněné koalice, jež otevřeně vyzývalo k vojenskému zásahu proti Iráku. Špidla také prostřednictvím Jaroslava Tvrdíka nabídl české území Američanům pro případné umístění části jejich systému protiraketové obrany, čímž v obou případech fakticky Českou republiku postavil proti většině Evropy. A hlavně - pod tlakem svých vlastnoručně vybraných koaličních partnerů i pod vlivem tehdy ještě levicovou modernou vzývaného Blaira - otočil kormidlem ČSSD, potažmo vlády zřetelně doprava, když v jejich čele začal fakticky prosazovat typické neoliberální „reformy". Tahle břevna v oku jejich oblíbence jsou ovšem vždy laskavě přehlížena, na rozdíl od Zemanových, vesměs jen verbálních třísek.)

Prapůvod téhle „zemanofobie" (či „misozemanie"?) není třeba hledat, protože je všeobecně znám a soustavně připomínán. Jde samozřejmě o tzv. opoziční smlouvu, respektive o její dávno hluboko pod kůži zadřenou interpretaci jako hanebného komplotu proti demokracii, nestoudného paktu, který měl navždy zabezpečit mocenský monopol dvou nejsilnějších stran, a hnusné zrady na voličích. Tuhle původně havlovsko-čtyřkoaliční tezi, od počátku pilně podporovanou vesměs ideologicky totožným pravicově „liberálním" mediálním chórem, jemuž sekundovala i protizemanovsky laděná středolevicová minorita v Právu a některých kulturních magazínech, akceptovala i velká většina veřejnosti, i když ta to s odstupem času začala brát trochu s rezervou. Ne snad, že by se v tomto směru většinově negativní náhled na opoziční smlouvu jakkoli významně posunul směrem k jejímu schvalování, ale časem opoziční smlouva zkrátka přestala být tím faktorem, který uchvacoval imaginaci zástupů a mobilizoval je k odporu, z něhož nějaký čas dokázala zejména Čtyřkoalice, ale i KSČM volebně profitovat. Jak se ale tehdejší Zemanově vládě podařilo dostat zemi z předchozí ekonomické krize a nastartovat růst, který se reálně promítl i do životní úrovně a jejího hodnocení, a jak na druhé straně Čtyřkoalice úspěšně zapracovala na vlastní sebedestrukci vnitřními spory, jež vyvolávala především lidovecká partajní rozpínavost a egoismus na straně jedné a ideologická zaťatost unionistů, ODA a DEU na straně druhé, a také některými skandály, včetně astronomického stranického dluhu ODA, přičemž spolu s ODS předváděla jen vzájemné přestřelky a programovou inkoherenci či prázdnotu, bylo o výsledku voleb do poslanecké sněmovny v roce 2002 v podstatě rozhodnuto. V nich vyhrála ČSSD s poměrně velkým náskokem před ODS, zatímco na dva subjekty redukovaná „Koalice", která se stále ještě stylizovala do pozice hráze proti „pokračování opoziční smlouvy", propadla a skončila až na čtvrtém místě za komunisty. Řada tehdy aktivních, většinou, i když zdaleka nikoli výlučně spíš pravicově orientovaných politických intelektuálů, kteří do boje s opoziční smlouvou investovali velké množství času a energie, přitom tak trochu v tom svatém a nesmiřitelném boji s absolutním zlem jakoby zamrzla v čase. Dnešní mladiství „levicoví liberálové" jsou pak jejich myšlenkovými dědici a pokračovateli, kteří převzali štafetu, pokud ovšem nejde rovnou o ty samé staré harcovníky pod novou korouhví.

Do mentálních klecí jejich zakořeněných předsudků a ideologických paradigmat nemají racionální argumenty a střízlivý realismus prakticky žádný přístup. Co na tom, že „opoziční smlouva" po volbách z roku 1998 nebyla v postatě ničím jiným, než kopií Václavem Havlem moderovaného povolebního uspořádání menšinové vlády z roku 1996, akorát v opačném gardu, v mírně redukovaném složení (bez zapojení lidovců a Unie svobody, která v novém složení sněmovny tehdy nahradila již ani nekandidující ODA) a bez Havlovy režie? Co na tom, že politická dohoda o toleranci menšinové vlády výměnou za kontrolní posty a podporu určitých vlastních návrhů či programových priorit je standardní záležitostí v demokratických státech, kde zejména v podmínkách poměrného volebního systému a fragmentované stranické scény občas menšinové vlády vznikají?

Co na tom, že politická dohoda o toleranci menšinové vlády se závazkem tolerujícího nevyvolat, ani nepodpořit hlasování o nedůvěře, která menšinové vládě poskytuje záruku určité stability a ochrany před vydíráním ze strany opozice, se ničím neodchyluje od jakékoli koaliční smlouvy v případě většinové vlády, která - jak názorně ukázalo i poslední, zaplať bůh již předčasně ukončené volební období - fakticky eliminuje opěvovanou „kontrolní funkci" sněmovny v daleko větší míře, než to kdy mohla učinit opoziční smlouva, jež ve skutečnosti přesunula těžiště reálného legislativního rozhodování z vlády a koaličních grémií právě do parlamentu, čímž jeho pozici v systému fakticky posílila? Co na tom, že všechny ty zásadové čtyřkoaliční výpady proti opoziční smlouvě byly jen utilitárním pokrytectvím, jako jsou jím dnešní tirády Kalouska a Schwarzenberga ve věci „obrany parlamentní demokracie", a že už třeba v lednu 1999 se lidovci s komunisty a ČSSD separátně domluvili na schválení rozpočtu, zatímco Unie svobody na vlastní triko zkoušela vyjednat vznik pravicové koalice s Klausovou ODS? A samozřejmě, co na tom, že výkon jednobarevné menšinové vlády ČSSD, která zemi vyvedla z hluboké ekonomické krize, stabilizovala, ozdravila a konečně zprivatizovala banky, přivedla zemi do NATO (já byl tehdy a dodnes jsem rozhodně proti, ale uznávám a respektuji, že jsem v tomto ohledu v menšině) a v podstatě udělala rozhodující část práce při jednáních a přípravě země na vstup do EU, hodnotila veřejnost po právu spíše pozitivně?

Nic z toho nemá na zásadové a nesmiřitelné levicové potírače „zemanismu" absolutně žádný vliv. Zeman je zlo a basta! A samozřejmě, náš Vladimír Špidla, který byl z postu statutárního místopředsedy ČSSD signatářem opoziční smlouvy, po celý čas její existence naprosto loajálním 1. místopředsedou Zemanovy vlády, Zemanovým chráněncem a presumptivním dědicem, jež se jen díky Zemanově podpoře stal i jeho následníkem skutečným (bez této podpory a Zemanova značného úsilí v tomto směru by už v roce 2001 po Zemanovi ČSSD nejspíš uchvátil křišťálově čistý a upřímný Standa, což by byl zvlášť z dnešního pohledu námět na docela slušný horor), je naopak vtělené dobro a prototyp sociálního demokrata podle našeho gusta. Quem deus vult perdere, dementat prius!

Ovšem občas se v té záplavě v podstatě monotónního a stereotypního proklínání Zemana, střídaného poraženeckým vzdycháním nad tím, že věci holt nejdou tak, jak by si slušní hoši a děvčata na levici, co spolu mluví, představovali, objeví něco neotřelého a zábavného. Myslím, že by i sám Miloš Zeman s humorem sobě vlastním ocenil nejnovější referendovský sloupek z pera Patrika Eichlera, ve kterém ho vylíčil jako muže, který v čele ČSSD kráčel od porážky k porážce a jehož „nesnášenlivé napadání úspěšnějších následovníků ve vedení sociální demokracie" je vlastně jen projevem žárlivé závisti:

„Provinili se tím, že po sérii Zemanových debaklů dokázali stranu přivést znovu do vlády a nepotřebovali ho při tom. A že se jím nenechali vydírat ani tehdy, když v roce 2003 chtěl-nechtěl do prezidentské volby, aby pak po další vlastní porážce z Hradu utekl. Neúspěšný předseda strany, neúspěšný předseda vlády, neúspěšný prezidentský kandidát..."

Patrik Eichler na to šel docela fikaně. Sepsal chronologicky od roku 1996 do roku 2000 všechny výsledky voleb do Senátu, včetně doplňovacích, a do zastupitelstev krajů v roce 2000, přičemž mezi jednotlivé případy navkládal citace dobových titulků z (vždy jak známo Zemanovi a ČSSD třeskutě nakloněných a oddaných) českých novin typu „Zklamání v Lidovém domě", „Zemanův debakl" či „Waterloo v Hybernské", případně výběrem podobně šťavnatých pasáží z příslušných článků. To pak srovnává s „oranžovou tsunami" z roku 2008 a posledními dvěma senátními volbami, kterými ČSSD získala a udržela senátní většinu. K sérii Zemanových porážek pak navíc přidává i to, že „koncept opoziční smlouvy padl s jedním ze svých hlavních představitelů", zatímco „Špidlova středo-levá koalice oproti tomu přetrvala celé následující volební období. A to přesto, že z vnitrostranických důvodů došlo k výměně premiéra." A pak samozřejmě i onu prezidentskou kalamitu z roku 2003, kterou si měl podle Eichlera Zeman přivodit sám, což podpírá autoritou (naprosto nevěrohodné a v některých bodech prokazatelně lživé) Špidlovy oficiální verze zpackané prezidentské volby. Jediný úspěch, který Eichler Zemanovi laskavě přiznává, je volební vítězství v roce 1998, ale i to dělá jen proto, aby „demonstroval", že Špidla byl holt - co už s tím naděláte - o třídu lepší:

„Nelze ovšem Miloši Zemanovi upřít, že jedny volby v čele sociální demokracie vyhrál - ty do Sněmovny v roce 1998, po kterých následovala opoziční smlouva. I tady ale můžeme napsat, že sociální demokracie dopadla lépe o čtyři roky později. V roce 2002 totiž už bez Zemana, zato pod vedením Vladimíra Špidly zvítězila tak, že bez ČSSD nebylo možné žádnou koalici sestavit. V roce 1998 mohla početně vzniknout ještě koalice ODS, Unie svobody a KDU-ČSL."

Pokud jde o střídání v čele ČSSD v roce 2001, podle Eichlera „po sérii drtivých porážek ovšem nebylo koncem roku 2000 divu, že Miloš Zeman musel setrvat u oznámeného rozhodnutí, že v roce 2001 nebude znovu kandidovat na předsedu ČSSD." V tomto ohledu ostatně jen opakuje tezi Vladimíra Špidly, který ve výše zmiňovaném vyjádření k prezidentské volbě z roku 2003 svou vlastní apologii a protizemanovskou filipiku v jednom uzavírá:

„Miloš Zeman rád mluví o sedmadvaceti zrádcích z řad sociální demokracie, kteří ho tehdy - ve druhé volbě - nepodpořili. Jenže platí něco jiného. U Jaroslava Bureše bylo jasné, že pro něj nehlasovali všichni sociální demokraté. Zato Zeman dostal ve Sněmovně víc hlasů, než tam měla ČSSD mandátů.

Miloš Zeman chtěl být do té míry prezidentem, že rozvrátil původní koncepci sociální demokracie, která měla značnou naději na úspěch. Svůj osobní zájem jednoznačně nadřadil zájmu strany. Bez ohledu na své rozhodnutí [nekandidovat do čela strany] by Miloš Zeman po dalším sjezdu předsedou ČSSD nejspíše nezůstal. Z funkce totiž odcházel ve chvíli, kdy jsme katastrofálně prohráli krajské i senátní volby.

Miloš Zeman se tedy loučil jako nepochybně významný politik, ale po katastrofální prohře. Odchod z funkce předsedy strany byl pro Zemana možností, jak se vyhnout tlaku na rezignaci a případně i porážce ve volbách předsedy."

Celé to je samozřejmě absurdní sofisma par excellence. Nechce se mi nosit sovy do Athén a pitvat tady, kdo, proč a jak tehdy rozkládal ČSSD, protože to už dávno udělal někdo - jak postavením stranického insidera, tak i svou kvalifikací psychiatra - daleko povolanější a způsobilejší, než jsem já. Přesto si neodpustím osobní poznámku, že i za Zemana na mě ČSSD dost často působila jako beznadějně rozhádaný spolek baráčníků. Skutečnou metlu v tomto ohledu představovali lidé, jejichž hlavní ambicí evidentně bylo vidět svoji oduševnělou tvář a ctěné jméno v novinách nebo v televizi a kteří jako nejsnazší cestu k dosažení tohoto cíle viděli to, že se nějak nahlas negativně vymezí vůči Zemanovi. A zdálo se mi, že Zeman, vždy mediálně líčený jako autoritářský vůdce vládnoucí tvrdou rukou, uchylující se k silovým řešením vnitrostranických sporů a k soustavnému zadupávání oponentů do země, to vždycky v podstatě přehlížel a maximálně občas utrousil na adresu dotyčného či dotyčné nějakou kousavou poznámku.

Ale jinak byl Zeman v té době zřejmě jediným člověkem, který turbulentní, silně heterogenní a už za Horáka vnitrostranickými animozitami mimořádně obdařenou stranu dokázal ještě jakž takž ukočírovat, a to hlavně vahou autority svojí drtivé osobnosti, vyztužené navíc dvojími veleúspěšnými sněmovními volbami, ve kterých se ČSSD z marginální formace potácející se na hraně volitelnosti přerodila v hegemona nekomunistické levice a dominantní vládní stranu. (Mimochodem, v tomto kontextu a při vědomí toho, jak suverénně např. vyhrál ve vnitrostranické nominační anketě před prezidentskou volbou z roku 2003 a jak dokázal působit a dodnes působí na členy i nejvyšší funkcionáře ČSSD, zní mudrování Vladimíra Špidly a Patrika Eichlera o neudržitelnosti Zemanovy pozice v čele strany, pokud by se v roce 2001 rozhodl neodejít z funkce předsedy ČSSD, tak trochu jako svalnaté řeči pražských tatíků o utlučení Prušáků čepicemi před bitvou u Hradce Králové. Snad ani oba ctění pánové nemohou vážně věřit tomu, co v tomto punktu říkají.) Naneštěstí Špidla, kterého si Zeman ve straně hýčkal jako svého nástupce a který se přitom na svých postech až do faktického Zemanova odchodu do ústraní docela osvědčoval, na to zkrátka neměl. Sestavil si sice vládu podle svých představ (a v naprostém rozporu nejen se Zemanovým doporučením, ale hlavně se zdravým rozumem), ale záhy se - ač premiér a předseda zdaleka nejsilnější strany, přes kterou „nejede vlak" - ocitnul v naprostém područí svých koaličních partnerů. Se situací ve straně to bylo stejné, nebo svým způsobem ještě horší. Špidlovi absolutně scházela přirozená autorita superinteligentního parního válce, jíž disponoval Zeman, a neměl za sebou ani žádnou širší mocenskou bázi uvnitř strany, jakou si dlouhodobě budoval Stanislav Gross. A zůstaly mu tam vedle Grosse i všechny ty - v Zemanově podání - „koule na noze", které se po odchodu hromovládce na Vysočinu začaly ihned tlačit do popředí. To prakticky nemohlo skončit jinak, než špatně.

Navzdory všem „antizemanikám" tvrdícím opak, Zeman se alespoň z počátku choval ke Špidlovi jako svému nástupci ve straně i vládě naprosto loajálně, i když si myslel, respektive věděl, že uzavřením koalice s lidovci a unionisty udělal nebetyčnou pitomost. Jeho často připomínaný šleh na Špidlovu adresu, že vládnout se musí umět, byl nadlouho v podstatě jedinou kritickou reakcí na první vážnou vládní krizi, k níž došlo, když se v září 2002 bývalá předsedkyně unionistů Hana Marvanová „zabejčila" a odmítla ve sněmovně podpořit vládní povodňový balíček obsahující zvýšení daní. To ale - střízlivě hodnoceno - nebylo žádné vyhlášení války, i když si to Zeman raději měl odpustit.

Byl to naopak Špidla, kdo na podzim toho roku najednou začal střečkovat a uvnitř strany brojit proti Zemanově kandidatuře na prezidentský úřad, o kterou ho nedlouho předtím přitom sám požádal. (Špidla to později veřejně popíral, že by takový návrh Zemanovi kdy dal, a následně tvrdil, že něco takového padlo jen tak mimoděk v souvislosti s eventuální přímou volbou hlavy státu, ale existují svědci, jako třeba profesor Oskar Krejčí, se kterými ještě v létě 2002 Špidla podrobně rozebíral možnosti, jak Zemana dostat na Hrad, což svědčí spíš ve prospěch toho, že s tím nápadem kandidovat za Zemanem původně přišel právě on a ne že s tím někdy na podzim přišel sám Zeman, čímž měl Špidlu údajně zaskočit. Bez ohledu na to, co posléze následovalo, kandidatura Miloše Zemana byla tehdy z pohledu ČSSD zdaleka nejpřirozenější a nejlogičtější, pokud měla „vygenerovat" relevantního kandidáta na prezidentský úřad z vlastních řad.) A navzdory výše citovanému a docela trapnému Špidlovu mlžení o tom, kdo a pro koho hlasoval nebo nehlasoval v té osudové prezidentské volbě v roce 2003, je každému, kdo umí trochu počítat, už na první pohled jasné, že podstatná část poslanců ČSSD v prvním kole druhé prezidentské volby Zemana nevolila, pokud tedy nechceme uvěřit v krajně nepravděpodobnou a absolutně nepodloženou variantu, že drtivá většina komunistických poslanců tehdy dala přednost Václavu Klausovi, což se - tajná volba, netajná volba - navíc obecně ví a vždycky vědělo, že se prostě nestalo, nota bene když už před pár lety „upřímný" Standa kápnul božskou a naopak třeba takový Vojtěch Filip kam přišel, tam vždycky tvrdil, že většina poslanců za KSČM podpořila Zemana. Věděl to zkrátka každý už ve chvíli, kdy k tomu došlo, a věděl to samozřejmě velmi dobře i Miloš Zeman. A tak se nikdo normální nemůže divit, že tehdy ze Španělského sálu utekl bez jediného slova, protože „vydejchat" takovou sviňárnu od vlastních lidí chce čas.

Pokud jde o ty další volební „prohry Miloše Zemana" a „úspěchy jeho následovníků", k nimž samozřejmě patří i Eichlerem pro jistotu vynechané dvojí zvolení Václava Klause prezidentem, vezměme to hezky popořádku.

Senátní volby v roce 1996, v nichž ČSSD získala 25 mandátů z 81, což představuje zhruba 31 %, není žádný velký propadák ani v kontextu volebního úspěchu v předcházejících volbách do Poslanecké sněmovny, kde ČSSD obdržela něco málo přes 26 % hlasů, což jí vyneslo 61 mandátů z 200, tedy shodou okolností taky (necelých) 31 %. Dodal bych, že to rozhodně nebyl neúspěch bez ohledu na to, že tehdy nějaký pravicový blbeček v Lidových novinách analyzoval „Příčiny neúspěchu sociální demokracie" a že modří svazáci v jimi ukradené a Ringieru prodané Mladé frontě DNES konstatovali, že „Senátní analýza staví Zemana do role statisty". Samozřejmě, že až do roku 2008, kdy tradičně nepříliš disciplinovaní a volby druhého řádu spíš ignorující potenciální voliči ČSSD náhle pochopili, že krajské a senátní volby mohou posloužit i jako „referendum" o zrovna vládnoucí pravicové vládě a jejích „reformách", čehož i náležitě využili, volby do Senátu v roce 1996 byly zdaleka nejlepším výsledkem v tomto typu voleb z pohledu ČSSD.

Je samozřejmě bez debat, že zisk tří mandátů, fakticky znamenající ztrátu dvou senátorských křesel, v roce 1998 a ještě horší výsledek o dva roky později (jen jeden mandát z 27 při obhajobě devíti křesel dosavadních senátorů) byly jasnými neúspěchy. Jenže ono je třeba se na ty výsledky dívat trochu realisticky a brát v potaz i způsob volby a dobový kontext. Kromě toho, že právě stoupenci ČSSD se k jiným než sněmovním volbám notoricky nijak zvlášť nehrnuli, jejich vztah právě k Senátu byl dost specifický. O jeho existenci ani trochu nestáli, o jeho významu si nedělali žádné iluze a jejich hlavní myšlenkou v souvislosti s ním bylo, že by se měl zrušit. A právě s tím zejména v 90. letech podstatná část jinak přesvědčených a skalních stoupenců sociální demokracie při volbách do něj zcela zásadně a programově „hlasovala nohama" na protest proti jeho existenci.

Dalším důležitým bodem je pak to, že do Senátu se volí většinově a ve dvou kolech, pokud náhodou někdo nezíská nadpoloviční většinu hlasů už v prvním kole. Při prvních volbách v roce 1996 tato okolnost ČSSD náhodou spíš pomohla, když v prvním kole při obecně velmi nízké účasti dominovala ODS, což ve druhém kole (pravicová koalice sem, pravicová koalice tam) vedlo k reakci v podobě vytvoření široké fronty všech proti ODS za „ne jednobarevný, ale pestrý" Senát, jak to tehdy říkával lidovecký „had na tři" Josef Lux.

Naopak o dva roky později, kdy se ČSSD stala vládní stranou, proti které byla vedena permanentní kampaň jednak z pozic ideologické pravice a jednak z pozic odporu vůči opoziční smlouvě, tahle volební dynamika zapracovala proti ní, když z prvního kola v 27 obvodech postoupilo 15 jejích kandidátů, proti nimž pak ve druhém kole hlasovala aliance odpůrců „levice" a odpůrců „opoziční smlouvy", která v tomto ohledu zvítězila v poměru 12 : 3. Totéž, byť na jiné úrovni, se opakovalo i v roce 2000, což bylo uprostřed sněmovního volebního období, v prvním roce pozvolného ekonomického obratu po překonání vleklé ekonomické krize, v čase nedlouho po policejním zásahu v IPB a jen krátce před krizí v ČT, kdy mediální hysterie ve vztahu k Zemanově vládě a čtyřkoaliční mobilizace proti opoziční smlouvě dosahovala vrcholu. Přesto už v té době začaly pomalu, ale jistě preference strany, které se výrazně propadaly během roku 1999, stoupat a výrazně stoupla především důvěra v samotnou jednobarevnou menšinovou vládu Miloše Zemana (z 19 % v listopadu 1999 na už celkem solidních 35 % v listopadu 2000 a dále až 46 % v lednu 2002 podle dat CVVM).

Pravda je, že se to na výsledcích senátních a souběžně konaných prvních krajských voleb tak docela neodrazilo, ale důvody už byly popsány výše. Nazývat to Zemanovou „katastrofální prohrou", jak to činí Vladimír Špidla (tehdy druhý muž ve straně i ve vládě, na to nezapomínejme) a podobně tak i Patrik Eichler, je sice možné, ale někdy je snad lepší přeci jen trochu vážit slova, protože čím by pak asi mohly být Špidlovy volby do Evropského parlamentu v roce 2004, kde ČSSD jen taktak přelezla pětiprocentní volební kvorum a získala umrněné dva mandáty z 24 ve volbách s poměrným systémem? A nelze samozřejmě nezapomenout na - pravda již čerstvě postšpidlovské - senátní volby na podzim téhož roku, v nichž v 27 obvodech do druhého kola postoupili jen tři kandidáti ČSSD, kteří byli ve druhém kole kompletně poraženi i s celou partají doslova na hlavu. A ano, krajské volby v roce 2000 byly jistě těžkou porážkou, ale pořád v nich ČSSD i bez nevolící Prahy odevzdalo hlas o 140 tisíc voličů víc než ve zmiňovaných volbách do EP, ve kterých se volilo všude.

A s výjimkou dvou krajů - Středočeského a Vysočiny - kde byly výsledky podobné, respektive zcela nepatrně lepší než o čtyři roky dříve, ČSSD si celkově všude pohoršila i v krajských volbách v roce 2004, a to relativně i absolutně, přičemž rozdíl v počtu získaných hlasů činil asi 47 tisíc, což v objemu získaných hlasů v roce 2000 představovalo zhruba jednu sedminu. Komentovat doplňovací volby do Senátu v obvodu 27 Praha 1 z roku 1999 je snad už celkem zbytečné, když vidíme, že i v roce 2003 to ani mimo hradeb promodralé stověžaté matičky nebylo o moc lepší. Fakt, že nebylo. Samozřejmě, že poměřovat osobní výsledky samotného Miloše Zemana a Vladimíra Špidly by ode mě byla čirá zlomyslnost a sypání soli do ran, takže to si už rád odpustím.

Avšak skutečně zajímavým a hlavně důležitým bodem celé debaty zůstávají volby do Poslanecké sněmovny v roce 2002, jež Patrik Eichler samozřejmě připisuje na konto Špidlovi jako jeho osobní triumf, který dalece zastiňuje ten jediný přiznaný úspěch Miloše Zemana z roku 1998. Ponechme stranou v podstatě bezvýznamné detaily, že ČSSD v roce 2002 volilo v relativním (o více než 2 procentní body) i absolutním (asi o půl milionu) vyjádření míň voličů než o čtyři roky dříve a že oproti předchozímu období - i přes volební reformu zvýhodňující velké strany - ztratila čtyři mandáty, protože rozložení křesel mezi ostatní strany bylo z pohledu ČSSD nepochybně „komfortnější", než tomu bylo v roce 1998, kdy po výpadku republikánů jakožto šesté parlamentní strany i přes citelnou ztrátu ODS bývalá pravicová koalice (byť s Unií svobody namísto ODA) získala trochu paradoxně zpět svou většinu ztracenou ve volbách v roce 1996. Díky tomu mohla v roce 1998 teoreticky vzniknout většinová pravicová vláda, kdyby se ovšem jednotlivé její složky dokázaly na takové vládě domluvit, což ale tehdy bylo naprosto nemožné. Komfortnost povolební pozice ČSSD v roce 2002 samozřejmě spočívala v tom, že bez její účasti se žádná vláda, na níž by se zároveň nepodíleli v klatbě držení komunisté, nedala ani teoreticky sestavit, zatímco ona sama si mohla vybírat mezi zvolenou variantou, velkou koalicí s ODS a koalicí s KSČM, případně mohla zkoušet i vládnout menšinově, což Zeman Špidlovi také doporučoval. Tato pozičně výhodná situace ovšem rozhodně nebyla Špidlovou zásluhou, a to ani v tom případě, kdyby snad náhodou bylo jeho zásluhou samotné tehdejší volební vítězství ČSSD.

Jenže právě to, že šlo o zásluhu Vladimíra Špidly, je ve skutečnosti fatální blud, který „nová levice" vytrvale hlásá a kterému naneštěstí dodnes hluboce věří, jak Eichlerův příklad jasně dokládá. Je to blud proto, že jde o naprostý nesmysl a jeho fatálnost spočívala v tom, že vedl k řadě kroků a rozhodnutí, které ČSSD málem zničily.

Úspěch ČSSD ve volbách do PS v roce 2002 nebyl žádným produktem její geniální předvolební kampaně nebo oslňující výřečnosti a charismatu Vladimíra Špidly, jež je zcela postrádal, jakkoli si tento plaše a nekonfliktně působící introvert tehdy v žebříčcích popularity nevedl vůbec špatně, což se poté, kdy se stal premiérem, ještě zlepšilo, ovšem ne nadlouho, když mezi lednem 2003 (těsně před tou nešťastnou prezidentskou volbou) a červnem téhož roku se důvěra k němu propadla z 54 % na 31 %, čímž to ještě ani zdaleka neskončilo. A už vůbec úspěch ČSSD nesouvisel s odstřižením se od ODS a věrohodným distancováním se od opoziční smlouvy, protože - jak dokládá hubený volební výsledek „Koalice", která na brojení vůči ní postavila celou kampaň - tehdy už snad jen s výjimkou setniny mediálních politických intelektuálů nikoho doopravdy nezajímala a zvláště ne voliče ČSSD. Lidé, kteří ČSSD v roce 2002 volili, byli ti, kteří byli spokojeni s její menšinovou vládou, kteří považovali její racionální a pragmatickou, ale zároveň jednoznačně levicovou politiku za úspěšnou a kteří chtěli její pokračování, což prudký propad preferencí a odliv voličů, který ukázaly volby do Evropského parlamentu v roce 2004, mimo jakoukoli pochybnost potvrdil. Špidlova vláda prostě nebyla vládou sociální demokracie, jak si ji představovali její voliči, kteří jí záhy shledali lehkou a zavrhli. Stejně, ne-li hůř na tom byla „Špidlova vláda bez Špidly" pod vedením Stanislava Grosse, který ji ke všemu obtěžkal svými osobními hříchy. Teprve někdejší ikona a pilíř v rámci ČSSD pravicového „rakovnického proudu" Jiří Paroubek, který v čele vlády a posléze i strany nahradil skandálem okolo financování koupě vlastního bytu utlučeného upřímného Standu, pochopil, která bije, a strhl kormidlo strany tam, kam vždy jedině patřila a kde měla své voliče, totiž nalevo, a zároveň odkázal do patřičných mezí a postavil do role statistů své „koaliční partnery", které mohl snadno přimáčknout ke zdi díky většině, kterou tehdy ČSSD ve sněmovně měla spolu s komunisty. Jen díky tomuto obratu neskončila ČSSD tam, kde kdysi byla pod vedením Jiřího Horáka a kam se prakticky vrátila pod vedením „úspěšného" Vladimíra Špidly. O Klausově desetiletce na Pražském hradě ani nemluvě.

A proč to vlastně všechno říkám, respektive píšu? Protože je to obrovské memento pro ČSSD. Historie dala jednoznačně za pravdu Miloši Zemanovi, když odrazoval Vladimíra Špidlu od koalice, na níž by se podíleli lidovci a unionisté. Ti by to ostatně ani nikdy neudělali (zvlášť unionisté ne), pokud by měli jakoukoli jinou možnost k sestavení vlády. Jen fakt, že ČSSD mohla (opět) vládnout bez nich, je přiměl k onomu historickému kompromisu s „levicí", k níž se předtím vždy chovali štítivě. Spojení s nimi v podstatě nikdy nefungovalo, ČSSD v koalici oběma napravo stojícím a výrazně menším stranám podlehla a začala tancovat, jak ony pískaly. Přitom od počátku dávali mnozí představitelé těchto stran najevo, že by jim byla daleko milejší koalice s tehdy již Topolánkovou ODS. Stačí si vzpomenout na bratra Kalouska, od roku 2003 předsedu „koaliční" KDU-ČSL, a na jeho odmítání podílet se osobně na vládách vedených sociálnědemokratickými premiéry nebo na jeho osobitá vyjádření podpory těmto vládám, ve kterých kladl velký důraz na to, že lidovci jsou nyní, pro tuto chvíli pevnou součástí koalice, což vždycky vyznělo tak, že až se poměr sil změní, tak lidovci pod jeho vedením součástí takové koalice s levicí ani náhodou nebudou (pravda ovšem je, že týž Kalousek po volbách 2006, které přinesly dočasný pat, chtěl jít do koalice s Paroubkem za podpory komunistů, což ho ve svém důsledku stálo předsednické křeslo). Nebo na unionisty, kteří každou chvíli ujišťovali o své ochotě setrvat v koalici pod podmínkou, že vláda bude pokračovat v neoliberálních reformách podle jejich receptů, čemuž se ČSSD (než se premiérem stal Jiří Paroubek) vždy horlivě podřídila, jakoby sama nikdy nechtěla nic jiného, než právě realizovat neoliberální reformy, což ale stejně třeba takovému Tomáši Vrbíkovi nestačilo a při hlasování o důvěře Grossově vládě stejně hlasoval proti, přičemž koaliční vládu tehdy zachránila jen včasná „akvizice" bývalého poslance ODS, vyloučeného z klubu i ze strany po jednom opileckém incidentu ve sněmovně a dnes spoluobžalovaného v kauze Davida Ratha, Petra Kotta. Na něm pak ona Eichlerem vyzdvihovaná Špidlova koaliční konstelace dožila až do voleb v roce 2006, kdy se ČSSD přes solidní výsledek odebrala do opozice.

Dnešní blouznění těch, kteří sami sebe prezentují jako hlas „nové" (samozřejmě lepší a opravdové) levice, kteří se ve svém protizemanovském zápalu uchýlili až k otevřené podpoře Bakalova a Kalouskova maňáska prezentovaného úspěšnou neúspěšnou, ryze marketingovou, politicky absolutně prázdnou a kýčovitou kampaní cílenou na politicky ignorantské frikulíny z facebookové generace a kteří ve svém boji pokračují dál a dál, jako po druhé světové válce Japonci izolovaní na různých tichomořských ostrovech, se v ničem podstatném neliší od prázdných frází o „novém stylu politiky", jimiž se oháněli Zemanovi odpůrci v ČSSD na přelomu tisíciletí, a pro ČSSD může mít i stejné následky, jaké mělo jejich tehdejší působení. I když se zdá dnes nepravděpodobné, že by po předčasných volbách mohla vzniknout nějaká „koalice na obranu parlamentní demokracie", v níž by vítěznou ČSSD začal dirigovat (opět, jako před deseti lety) Miroslav Kalousek, pražské magistrátní koaliční hrátky a některé „kritické hlasy" i zevnitř sociální demokracie, které jako největší problém ČR namísto dosavadního vládnutí pravice a jeho zdrcujícího dědictví v podobě krize, církevních, důchodových, daňových a jiných tunelů a zdublovaného státního dluhu prezentují Zemanovy mocenské spády a riziko vzniku prezidentské republiky, jsou v tomto ohledu docela varovné. ČSSD by se měla primárně soustředit na to, co skutečně chtějí její potenciální voliči a ne na to, co si jako ideál maluje od reality zcela odtržená parta salonních politických intelektuálů.

  



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.92

Diskuze

Jan Červenka

Ne vždy zcela politicky korektně o lidech, společnosti, politice, válce, míru a všudypřítomné iracionalitě, která nás žene od jednoho velkého maléru ke druhému, zpravidla ještě většímu... A tu a tam taky o něčem jiném.

Oblíbenost autora: 8.37

O autorovi

Absolvent fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze, který si na živobytí vydělává zkoumáním veřejného mínění a fušováním do sociologie, politologie a dalších společenských věd jako odborný pracovník Sociologického ústavu AV ČR, z dopuštění našich moudrých zeměsprávců veřejné výzkumné instituce.

Kalendář

<<   prosinec 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA