Svíce na sudu s prachem

TÝDEN.CZ

27. 6. 2017
Rubrika: O politice

Ve světě mandátokracie

Autor: Jan Červenka

07.07.2013 22:00

Když jsem si přečetl reakci Martina Zvěřiny (Ve světě náladologie, LN 29. 6. viz dole) na můj článek v Právu (Kdo ohrožuje demokracii, 26. 6. viz rovněž zde 24. 6.), první, co mi problesklo hlavou, byla Talleyrandova lakonická poznámka na adresu Bourbonů a jejich chování po obnově monarchie: „Nic se nenaučili, nic nezapomněli.“

Ponechme stranou ničím nepodložené spekulace, že se prezident Zeman, který nemá pravomoc měnit ústavu, ba ani možnost zákonodárné iniciativy a který neudělal nic jiného, než že podle ústavy jmenoval premiéra, „snaží mocensky změnit pořádky v téhle zemi“.

Ponechme stranou, jak nevalidní jsou výzkumy, které ukazují nedůvěru drtivé většiny občanů k dosluhující vládě a stávající sněmovně s údajnou koaliční většinou, protože to už svým výsledkem zodpověděly krajské, senátní a prezidentské volby.

Ponechme stranou, že v občansky pasivním a pohodlném Česku, kde není zvykem demonstrovat, už proběhly dvě stotisícové protivládní demonstrace, po kterých spolu s generální stávkou M. Zvěřina jako po signálu pro rozpuštění sněmovny s furiantskou vyzývavostí volá.

Ponechme stranou i jeho prokurátorskou dikci a bdělý pohled odhalující moje „mynářovské“ ledví, kavárenské bláboly o manipulaci průzkumů, fantasmagorie o novém režimu prezidentské svévole podpírané daty CVVM či vybroušenou schopnost dezinterpretovat psaný text a ani náznakem se přitom nedotknout merita věci, o které pojednává.

Tím meritem je otázka legitimity politického systému a jejího udržování. Že se tato legitimita odvíjí od ústavy a právního řádu, ustálených procedur a zvyklostí, jež musejí být široce přijímány jako spravedlivá a správná pravidla hry, je samozřejmé. Jenže to samo o sobě nestačí.

Každá ústava totiž vyžaduje existenci elementární politické kultury, aby jí založený politický systém mohl stabilně fungovat. Ta nespočívá jen v tom, že političtí aktéři dodržují zmíněná pravidla. Důležité je i to, aby jejich chování nevyvolávalo všeobecný pocit, že ta pravidla hry, jimiž se politický systém řídí, jsou špatná. Pokud to neplatí, systém ztrácí podporu a má zaděláno na velký problém, což je přesně případ České republiky.

Tuto empiricky doloženou drobnost ovšem M. Zvěřina nejen neřeší, ale zcela ignoruje. V jeho představě politické legitimity je demokracie redukována na akt volby, z níž vzešlá reprezentace má na čtyři roky univerzální a absolutní „mandát“ k čemukoli.

Jakkoli stvořená většina může se státem nakládat dle své libovůle jako zdivočelí lancknechti s dobytým územím. Ani pravomocné rozsudky, kupčení s hlasy i mandáty, přeběhlictví nebo vznik nové poslanecko-ministerské strany s nulovou podporou voličů, který překreslil výsledek voleb, nesmí zasahovat do práva jednou zvolených poslanců konzumovat svůj „mandát“ až do dna.

Potíž je, že tuto „mandátokratickou“ vizi M. Zvěřiny občané vesměs nesdílejí a dožadují se předčasných voleb. Odpovědná politická reprezentace by za daných okolností vyšla tomuto požadavku dávno vstříc, aby dál neprohlubovala reálnou krizi legitimity politického systému. Očekávat to od doposud koaličních stran, které se voleb bojí víc než čert svěcené vody, a stejně tak od jejich mediálních obranářů je ovšem zjevně marné.

 

-------------------------------------------------------------------------------------

 

ZKRATY A VÝBOJE 29.6.2013

Lidové noviny str. 10 Názory

MARTIN ZVĚŘINA

Ve světě náladologie

Prezident Zeman se snaží mocensky změnit pořádky v téhle zemi. Nechejme úvahy o ústavnosti právníkům, stejně je podle prezidenta republiky každý třetí z nich schizofrenik. Pátrejme po tom, jaká pravidla vyznává skupina, která se dere k moci. Kancléř Vratislav Mynář komentoval nevraživé reakce na prezidentovu ústavní svévoli slovy o hysterických výlevech a pak nám poskytl klíč k prezidentovu počínání: „máme rok 2013 a vůle lidu je zcela odlišná od roku 2010“. Popularita vlády a sněmovny je napříště tím kritériem, od kterého se bude vše odvíjet – čtyřletý poslanecký mandát neplatí, protože jeho držitelé nejsou populární.

Ústava bude muset být z gruntu přepsána protože, jak pravil kancléř: „Důvěra vlády se má posuzovat podle programu. Ne podle toho, jestli je sympatická 200 poslanců, jejichž životnost se dá počítat na dny.“

Řeklo by se, že jsou to zoufalé a bláznivé snahy jednoho podřízeného hájit kroky svého šéfa, vzpomeňme si, jakými pošetilostmi nás svého času častoval takový Petr Hájek.

Jenže rodící se ideologie má již své obhájce v akademických kruzích. V deníku Právo z 26. června pod titulkem Kdo ohrožuje demokracii Jan Červenka, označený jako odborný pracovník CVVM Sociologického ústavu AV ČR, Mynářovy teze pozoruhodně rozvádí.

Je pro něj „šílená představa“, že by současná vládní koalice pokračovala jen proto, že bude mít ve sněmovně 101 hlasů a „dokládá“ to spoustou čísel z průzkumů ukazujících nespokojenost občanů s vládou parlamentem i demokracií. Podle pana Červenky se měla sněmovna rozpustit již před rokem a pokud to neučinila, prezident správně zasáhl, neboť „prezidentské volby byly referendem o koaliční vládě“. Jmenování Jiřího Rusnoka je prý splnění Zemanova předvolebního slibu a „nezbytné opatření proti dalšímu podemílání už tak silně otřesené legitimity politického systému“.

Nový krásný režim spojující průzkumy CVVM s prezidentovou svévolí je možná snem někoho ze Sociologického ústavu, ale zároveň je to příklad naprosto nihilistického právního uvažování.

Ignorování mandátu poslanců nemůže legitimizovat pouze něco tak nevalidního jako průzkumy veřejného mínění. Kdybychom na to přistoupili, můžeme zrušit volby, potažmo celou demokracii – jednou za půl roku si necháme udělat průzkum a budeme mít jasno, netřeba voleb. Průzkum je navíc levnější a lépe se manipuluje, vždy totiž záleží na tom, jak zformulujete otázku, jakým způsobem se ptáte a jak vyberete vzorek tázaných. To by v tom byl čert, aby to Miloši Zemanovi nevycházelo.

Jen úplně na okraj, občané mohou politickým stranám velmi jasně říci, co doopravdy chtějí, stojí-li jim to za to. Existuje spousta forem občanského protestu či neposlušnosti, jejichž krajní projevy – například generální stávku se statisíci lidí v ulicích – by sněmovna pochopila okamžitě. Takto interpretované průzkumy veřejného mínění mohou za čas „dokazovat“ že většina obyvatel si prostě nepřeje, aby nějaký homosexuál dostal profesorský titul, případně že je „správné“ bohatým sebrat majetek. Zatím je lze brát vážně asi jako vyšší formu hospodského tlachání.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.71

Diskuze

Jan Červenka

Ne vždy zcela politicky korektně o lidech, společnosti, politice, válce, míru a všudypřítomné iracionalitě, která nás žene od jednoho velkého maléru ke druhému, zpravidla ještě většímu... A tu a tam taky o něčem jiném.

Oblíbenost autora: 8.4

O autorovi

Absolvent fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze, který si na živobytí vydělává zkoumáním veřejného mínění a fušováním do sociologie, politologie a dalších společenských věd jako odborný pracovník Sociologického ústavu AV ČR, z dopuštění našich moudrých zeměsprávců veřejné výzkumné instituce.

Kalendář

<<   červen 2017

PoÚtStČtSoNe
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA