Svíce na sudu s prachem

TÝDEN.CZ

17. 12. 2017
Rubrika: O politice

Co ústavní experti neřeší

Autor: Jan Červenka

25.06.2013 17:44

Při čtení některých komentářů v souvislosti s aktuálním děním člověk občas žasne, jak mělké a málo promyšlené mohou být i vysoce autoritativní výklady české ústavy z pera renomovaných ústavních právníků. Vidíme zde suverénní šermování pofidérními nebo i zcela fiktivními „ústavními zvyklostmi“, implicitní vkládání do ústavy jakýchsi limitů, jimiž by (vždy pouze) prezident měl být nějak vázán ve svém jednání a pro které přitom v ústavě není absolutně žádná opora, a naprosto nepochopitelné a věcně neudržitelné zužování problému legitimity vlády na otázku jakékoli a jakkoli konstituované aritmetické většiny v poslanecké sněmovně.

Např. často opakované tvrzení, že „ústavní zvyklost“ by velela prezidentovi prostě jen automaticky jmenovat kandidátku dosavadní koalice na premiérský post Miroslavu Němcovou, protože její kandidatura (prý) disponuje podporou většiny poslanců, je bohapustý výmysl. Do roku 2006 bylo naopak zvykem nominovat či – dle mimoústavního zvyku zavedeného Václavem Havlem – pověřit vedením povolebních jednání vítěze voleb, přičemž jak v roce 1996, tak v roce 1998 a rovněž v roce 2006 tito vítězové neměli zajištěnou většinovou podporu ve sněmovně. V roce 1996 i 1998 vznikly menšinové vlády, v roce 2006 se Mirkovi Topolánkovi při patovém výsledku 100 na 100 napoprvé nepodařilo získat důvěru pro svou vládu ve sněmovně, do druhého pokusu mu pak Marek Dalík „zajistil“ většinu dvěma bůhví jak pozitivně či negativně „zmotivovanými“ přeběhlíky z řad ČSSD, Milošem Melčákem a Michalem Pohankou. Teprve v roce 2010 byl výše uvedený zvyk porušen, když Václav Klaus – vzhledem k rozložení hlasů ve sněmovně nikoli nepochopitelně – do funkce premiéra napoprvé jmenoval Petra Nečase jakožto lídra ODS, která skončila na pásce až druhá, protože smutný vítěz voleb Jiří Paroubek neměl reálnou šanci uspět při sestavování životaschopné vlády. Jestli tento izolovaný případ, který se navíc odchýlil od předchozí praxe, představuje základ „ústavní zvyklosti“, že prezident automaticky jmenuje premiérem toho, kdo má šanci sestavit většinovou vládu, je diskutabilní, i když v obecné rovině a za normálních okolností je to postup veskrze rozumný. Jenže, jak už to tak bývá, ďábel se skrývá v detailu.

V rozhovoru pro ČT24 ústavní právník Jan Kysela mj. prohlásil, že „se předpokládá, že racionální parlamentní prezident republiky sestaví takovou vládu, která má schopnost získat důvěru,“ i když na druhé straně připustil, že explicitně ústava nic takového prezidentovi nenařizuje. Podle Kysely „pokud jsou tu strany, které deklarují, že jsou schopny pro svůj koncept sehnat důvěru, tak potom ten racionálně uvažující prezident republiky by měl takovou variantu akceptovat a nepřistupovat k nějaké variantě svoji vlastní, se kterou v zásadě nikdo nesouhlasí“. Jiný postup podle jeho názoru „oslabuje důvěru v obecná pravidla a obecná řešení“ s tím, že „ústavní právo nejsou nutně jen a pouze texty, ale je to určitý významový obal a u nás se s tím bohužel velmi málo pracuje“.

Na první pohled tahle argumentace vypadá naprosto neprůstřelně. Jenže ve skutečnosti má jednu kardinální vadu, protože absolutizuje – ústavně nepříliš jasně zakotvenou a vymezenou – formu „parlamentního systému“ před jeho demokratickým obsahem. Co například se situací, kdy v poslanecké sněmovně existuje nelegitimní většina podepřená „nakoupenými“ poslanci? Co se situací, kdy se složení sněmovny dramaticky odchýlí od výsledku voleb? Co se situací, kdy se vládní většina zcela zdiskredituje a ztratí důvěru veřejnosti a kdy je třeba část vládních poslanců trestně stíhána či dokonce pravomocně odsouzena, ale při takřka všeobecné absenci civilizované politické kultury nehodlá odstoupit? Platí za této situace, že prezident „musí“ takto podepřenou vládu strpět a jmenovat? Nač tedy má prezident tak široké pole působnosti při jmenování premiéra, které mu ústava fakticky explicitně dává? Proč by se měl povinně podrobovat ústavně nezakotvené proceduře, která za výše uvedených okolností (no, dejme tomu) „neoslabí důvěru v obecná pravidla a obecná řešení“, ale která naprosto spolehlivě bude podkopávat důvěru v politický systém jako takový? Osobně si nedovedu představit, že by tohle mohlo a mělo být záměrem autorů ústavy a že by to odpovídalo jejímu všude tolik vzývanému „duchu“, o liteře ani nemluvě.

S těmito otázkami se bohužel Jan Kysela nijak nevypořádává. Skoro to vypadá, jako by si je ani neuvědomoval, což je skutečně zarážející. A pohříchu ani zdaleka není sám. Přitom empiricky jasně doložitelný stav legitimity politického systému a důvěry v demokracii se během uplynulých tří let vlády čerstvě odstavené koalice v čele s Petrem Nečasem zhoršil natolik, že se už zdá být téměř pozdě bít na poplach. Snad ale ještě není pozdě o tom alespoň začít přemýšlet.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.46

Diskuze

Jan Červenka

Ne vždy zcela politicky korektně o lidech, společnosti, politice, válce, míru a všudypřítomné iracionalitě, která nás žene od jednoho velkého maléru ke druhému, zpravidla ještě většímu... A tu a tam taky o něčem jiném.

Oblíbenost autora: 8.37

O autorovi

Absolvent fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze, který si na živobytí vydělává zkoumáním veřejného mínění a fušováním do sociologie, politologie a dalších společenských věd jako odborný pracovník Sociologického ústavu AV ČR, z dopuštění našich moudrých zeměsprávců veřejné výzkumné instituce.

Kalendář

<<   prosinec 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA