Svíce na sudu s prachem

TÝDEN.CZ

27. 6. 2017
Rubrika: O politice

Kdo ohrožuje demokracii?

Autor: Jan Červenka

24.06.2013 21:20

 

Signalizovaný postup prezidenta Miloše Zemana při řešení současné vládní krize, při kterém patrně obejde dosavadní koalici a namísto jí navržené kandidátky na premiérský post Miroslavy Němcové jmenuje „svého“ premiéra v čele „vlády odborníků“, vyvolal celkem očekávatelně záplavu nevraživých a pateticky velkohubých reakcí jak ze strany koaličních politiků a tradičně protilevicového komentariátu, tak ze strany ostře protizemanovského pražského „levicového salonu“.

Jsme prý svědky bezprecedentního útoku na základy parlamentního systému, převratu proti parlamentní většině, postupu, který je ústavně na hraně, pokusu o nastolení poloprezidentského systému vlády, otevřeného pohrdání voliči a podobně. Objevily se dokonce názory, že prezidentovo jednání v tomto ohledu – vedle policejní razie na Úřadu vlády – ohrožuje samotnou demokracii v ČR.

Tyto filipiky, které se argumentačně opírají o dosavadní politickou praxi sestavování vlád a poněkud selektivně pojímané a účelově interpretované „ústavní zvyklosti“, mají ovšem zásadní nedostatek spočívající v ignorování věcných okolností, které současnou situaci provázejí.

Tou základní okolností je holá skutečnost, že důvěra dosluhující koaliční vládě se již druhým rokem pohybuje na historicky nejnižší úrovni, jaká nebyla zaznamenávána v minulosti ani v čase kulminace vnitropolitických či vládních krizí, a podobně mizerně je na tom i Poslanecká sněmovna, o kterou by se staronová koaliční „Nečasova vláda bez Nečase“ měla opřít.

Ponechme stranou důvody tohoto stavu, které jsou ostatně mnohočetné a notoricky známé, a zaměřme se na jeho důsledky, o kterých se ve svrchu zmiňovaných politických komentářích bez výjimky zarytě mlčí.

Nejde přitom o nic menšího než o legitimitu celého politického systému a demokracie jako takové. Podle výsledků šetření CVVM z letošního února byla s fungováním demokracie u nás spokojena jen třetina lidí, zatímco v minulosti se tento podíl pohyboval okolo poloviny nebo i výše. Podíl dotázaných, kteří demokracii považují za nejlepší způsob vlády, se v posledních dvou letech propadl hluboko pod úroveň jedné poloviny a jen necelá třetina si myslí, že je v našem současném politickém systému s lidmi, jako jsou oni sami, zacházeno spravedlivě, což je opět velmi výrazné historické minimum.

A co je skutečně alarmující, na pětibodové škále hodnocení současný politický systém jako „spíše dobrý“ hodnotí jen 10 % občanů, jako „ani dobrý, ani špatný“ pak 27 %, jako „spíše špatný“ 37 % a jako „velmi špatný“ 24 %. Pokud se přitom laskavému čtenáři zdá, že v předchozím výčtu chybí podíl hodnocení „velmi dobrý“, bohužel, nejde o opomenutí. Takoví lidé se prostě ve výběru statisticky měřitelným způsobem nevyskytli a dvoubodový dopočet do 100 % obstarali ti, kdo v reakci na příslušnou otázku řekli, že nevědí.

Pro srovnání, v únoru 2009, kdy tu stále ještě „standardně“ s důvěrou Poslanecké sněmovny v zádech úřadovala Topolánkova vláda se všemi svými toskánskými esy a s podporou přeběhlíků typu Melčáka, Pohanky či Wolfa, bylo analogické hodnocení současného politického systému 2 % „velmi dobrý“, 20 % „spíše dobrý“, 36 % „ani dobrý, ani špatný“, 30 % „spíše špatný“ a 11 % „velmi špatný“, což už tehdy bylo pokládáno za znepokojivý výsledek.

V tomto kontextu je naprosto šílená představa, že příští vláda by měla být prolongací vládního statu quo jen s výměnou na postu premiéra. Pokud by totiž představitelé současné vládní koalice měli jen špetku soudnosti a smyslu pro odpovědnost v těle, pokud jde o udržování elementární důvěry v politický režim a systém reprezentativní demokracie, k předčasným volbám bychom šli nejpozději už před rokem, protože by sami dobrovolně hodili ručník do ringu a odhlasovali rozpuštění sněmovny i bez „nápovědy“ ze strany opozice.

Nestalo se, ačkoli „signály“ občanské společnosti v tomto směru byly více než výmluvné, což vedle četných výzkumů veřejného mínění ukázaly i senátní, krajské a posléze zejména prezidentské volby. A ačkoli kampaň Karla Schwarzenberga před nimi, jakož i jemu nakloněná média se pokoušely veřejnosti vsugerovat opak, prezidentské volby byly referendem o koaliční vládě, které dopadlo zcela jednoznačně.

Pokud by Miloš Zeman teď jmenoval Miroslavu Němcovou jako premiérku, v podstatě by tím popřel svůj vlastní mandát získaný od voličů, kteří si nepřejí nic jiného než konec vlády stávající trojkoalice a předčasné volby, k nimž se sám Zeman dřív opakovaně přihlásil jako k optimálnímu řešení dlouhodobé politické krize, v níž poslední události byly už jen příslovečnou poslední kapkou.

Jmenování „prezidentského“ premiéra a „vlády odborníků“, které okamžitě ukončí úřadování stávající koalice a které s největší pravděpodobností povede rychle k předčasným volbám, tak představuje splnění předvolebního slibu, ale zároveň je to takřka nezbytné opatření proti dalšímu podemílání už tak silně otřesené legitimity politického systému.

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.93

Diskuze

Jan Červenka

Ne vždy zcela politicky korektně o lidech, společnosti, politice, válce, míru a všudypřítomné iracionalitě, která nás žene od jednoho velkého maléru ke druhému, zpravidla ještě většímu... A tu a tam taky o něčem jiném.

Oblíbenost autora: 8.4

O autorovi

Absolvent fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze, který si na živobytí vydělává zkoumáním veřejného mínění a fušováním do sociologie, politologie a dalších společenských věd jako odborný pracovník Sociologického ústavu AV ČR, z dopuštění našich moudrých zeměsprávců veřejné výzkumné instituce.

Kalendář

<<   červen 2017

PoÚtStČtSoNe
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA