Svíce na sudu s prachem

TÝDEN.CZ

22. 10. 2017
Rubrika: O politice

Agenti v cizích službách a bílá koule v pekle

Autor: Jan Červenka

02.09.2009 17:50

Jako houby po dešti se mezi našimi proponenty amerického protiraketového radaru v ČR pravidelně objevují obecná obvinění protiradarových aktivistů z napojení na ruské tajné služby a z přímého či nepřímého přisluhování Moskvě. V poslední době v tomto ohledu přituhlo zejména okolo srpnových výročí invaze do Československa v roce 1968 a loňského rusko-gruzínského konfliktu okolo Jižní Osetie. Nedávno se bývalý prezident V. Havel kvůli radaru tvrdě navezl do ČSSD a jejího předsedy J. Paroubka, kterého označil div ne za Putinova maňáska. Taky se objevila série dokonale vágních a autoritou českých zpravodajských služeb se ohánějících tvrzení, že na našem území dramaticky narostla aktivita ruských agentů, kteří nejen sbírají informace, ale prý se i usilovně snaží působit na domácí veřejné mínění, aby vůči projektu americké radarové základny zaujímalo odmítavý postoj. A nakonec přišla třešnička na dort v podobě vyhoštění dvou ruských diplomatů kvůli údajné, blíže nespecifikované činnosti ve prospěch tajných služeb. Vyhoštění mělo podle původní dohody s ruskou stranou proběhnout v tichosti, avšak na české straně, která diskrétní postup v této věci původně sama navrhla, následně informace o vypovězení ruských diplomatů unikla do médií. Že nikoli náhodou je celkem nasnadě. Za radar vehementně kopající Lidové noviny pak ihned vypustily do světa spekulaci, že se oba diplomaté pokoušeli negativně ovlivňovat veřejné mínění vůči radaru. Co to všechno znamená?

Inu, vlastně nic moc. Jen to, že se naši radaroví šíbři, frustrovaní trvalou a neklesající averzí většiny české veřejnosti vůči jimi vytoužené bílé kouli v brdské vrchovině obsluhované nefalšovanou americkou vojenskou posádkou, rozhodli tvrdě a systematicky hrát na strunu latentní i otevřené rusofobie Čechů, jejíž kořeny pochopitelně sahají do nedávné minulosti období studené války a zejména sovětské okupace země po intervenci v roce 1968. Je to podlé, velmi pošetilé, zcela marné a z pohledu skutečných zájmů ČR dlouhodobě kontraproduktivní počínání.

Plánovaný systém obrany proti mezikontinentálním balistickým střelám a jeho chystané rozmístění byly totiž od počátku velmi špatným nápadem. Americké odstoupení od dohody ABM (Anti-Ballistic Missile Treaty) z roku 1972 v roce 2001 vážně podkopalo celou dosavadní konstrukci mezinárodní kontroly zbrojení a otevřelo cestu k novým vyzbrojovacím závodům, které jsou již dnes politováníhodnou realitou. To byl důvod, proč se tehdejší rozhodnutí administrativy G. W. Bushe setkalo s nebývale ostrou kritikou nejen ze strany Ruska nebo Číny, jejichž bezpečnostních zájmů se tato záležitost bezprostředně dotkla jakožto jediných dalších států disponujících mezikontinentálními balistickými střelami, ale i (a dalo by se říci zejména) ze strany nejbližších západoevropských spojenců USA. Zcela jednostranné zapojení se České republiky do plánu na rozmístění části systému protiraketové obrany USA v Evropě bez ohledu na negativní postoj evropských spojenců prokázal ČR medvědí službu. Nejenže to dále zhoršilo naše už tak dost nevalné vztahy s Moskvou, ale i v Evropě, alespoň pokud jde o její západní část, jsme se kvůli tomu a některým dalším věcem (např. kvůli jednostrannému vyjednávání o vízech s USA za zády EU nebo kvůli Lisabonské smlouvě) dostali do sice zastřené, leč zcela nepopiratelné a citelné izolace.

Při tom všem je případný vojensko-bezpečnostní přínos celého budovaného systému protiraketové obrany velmi pochybný a pravděpodobně nulový, ne-li záporný. Některé jeho klíčové komponenty při testech trvale vykazují vysokou neúspěšnost, a to šlo jen o naplánované zkoušky, nikoli o bojovou situaci, kde je pravděpodobnost selhání řádově vyšší i při nesofistikovaném a omezeném raketovém útoku. Je veřejným tajemstvím, že za rozhodnutím Bushovy administrativy vybudovat systém národní raketové obrany stály spíš vnitropolitické a ekonomické zájmy než vojenskostrategické a bezpečnostní důvody. Do jeho vývoje se totiž už nalilo přespříliš dolarů z kapes daňových poplatníků a mnoho zejména republikánských, ale i demokratických politiků do jeho podpory nainvestovalo svůj politický kredit na to, aby si někdo troufl jen tak přijít před americkou veřejnost a otevřeně říct, že to celé bylo absolutně k ničemu. Ani Obama, jakkoli demokrat a v podstatě zcela nová veličina na americké vrcholné politické scéně, to takhle natvrdo udělat nemůže. Ale jeho opakovaná prohlášení, že hodlá znovu pečlivě přezkoumat účinnost a rentabilitu protiraketového štítu, dávají jasně na srozuměnou, že přinejmenším doposud nerealizovaná část tohoto systému brzy poputuje k ledu, přičemž současná ekonomická krize Obamovi poskytuje mimořádně dobré alibi k takovému kroku, který utlumí účinek předpokládaného běsnění ze strany militantních jestřábů.

Naši čelní praporečníci proradarové menšiny to až na výjimky vědí nebo alespoň tuší, ale místo aby tuto skutečnost stoicky akceptovali, chytá je zuřivý amok. Jeho projevem nejsou jen jejich stupňované insinuace na adresu domácích odpůrců radaru, ale třeba i červencový „otevřený dopis východoevropských intelektuálů a bývalých politiků Baracku Obamovi“, jehož iniciátory byli – ó, jaké překvapení – Václav Havel a Saša Vondra a dalšími českými signatáři Karel Schwarzenberg s Lubošem Dobrovským. V onom dopisu spoustou slov a jen pro formu zaobaleně v podstatě od Obamy požadují zesílený americký patronát nad postkomunistickou východní Evropou, návrat ke konfrontačnímu kursu ve vztazích s Ruskem a samozřejmě bezpodmínečnou instalaci plánovaných zařízení americké protiraketové obrany v ČR a v Polsku bez jakýchkoli ústupků a ohledů vůči Moskvě. Že by mohli střízlivě uvažujícího Obamu k takovému nebezpečnému a iracionálnímu obratu touto cestou přimět je sice nepravděpodobné, ale faktickým adresátem jejich dopisu nebyl ani tak samotný Obama, jako spíše staří harcovníci Clintonovy éry a studené války z jeho administrativy a vlivní členové Kongresu z demokratické i republikánské strany, případně další lidé, kteří mohou v tomto ohledu vyvíjet na prezidenta docela účinný tlak. K jejich smůle však současná Amerika se dvěma nekonečnými válkami v Asii, astronomickým deficitem a ekonomickou katastrofou na krku má docela jiné priority a starosti než obnovením studené války uspokojovat bojechtivé nutkání skupiny zastydlých východoevropských rusofobů, byť to jsou vesměs bývalí místní satrapové, kteří vůči Washingtonu vždy prokazovali absolutní oddanost a přičinlivě asistovali ve všech zahraničněpolitických a vojenských eskapádách strýčka Sama v průběhu uplynulých dvaceti let, čehož se ve své suplice také přímo dovolávají. Tu drahou nefunkční hračku ve střední Evropě budou muset asi chtě nechtě oplakat.

Budiž ovšem také řečeno, že onen protiraketový štít by nebyl vůbec žádoucí ani tehdy, kdyby náhodou dostatečně spolehlivě fungoval. Každý, kdo jako V. Havel nebo V. Parkanová tvrdí, že jde o ryze defenzivní a v zásadě mírumilovný prostředek k zajištění naší bezpečnosti, buď nejapně blábolí, nebo nestoudně lže. Je to asi taková hloupost, jako kdyby vám někdo tvrdil, že ten velký kulatý štít, který nosili spartští hoplíté, byl ryze defenzivním a mírumilovným předmětem, když přitom víte, že se jím jeho majitel obvykle kryl ve chvíli, kdy se snažil někomu vrazit kopí nebo meč hluboko do břicha. Mezikontinentální balistické střely, jakkoli patří do kategorie strategických útočných zbraní, naopak slouží primárně k obraně jako prostředek odstrašení útočníka. Navíc jen Spojené státy, Rusko a Čína mají tyto zbraně a technologie k jejich výrobě. Poslední jmenovaná země jich přitom nemá víc než nějaké dva tucty a např. američtí zastánci protiraketové obrany a neúnavní neokonzervativní propagátoři americké globální hegemonie Bill Kristol a Robert Kagan jako klíčový argument pro vybudování štítu uvádějí to, aby Amerika mohla vojensky zasáhnout proti Číně v případě nějaké krize okolo Taiwanu bez obav z případného odvetného úderu proti svým městům na západním pobřeží, která jsou v dosahu existujících nesofistikovaných a nepočetných čínských raket. Severní Korea a ani nikdo jiný z klubu států s jadernými zbraněmi na vyvinutí mezikontinentálních balistických střel schopných zasáhnout kontinentální část USA technologicky nemá, o bezjaderném Íránu ani nemluvě. I kdyby však nějaké rakety tohoto typu schopné nést jaderné nebo třeba i jen konvenční hlavice měly, určitě by je nepoužily k nevyprovokovanému útoku na Spojené státy či Evropu. Naopak s funkčním protiraketovým štítem by si strýček Sam mohl bez obav z odvety i v takovém případě udělat z Pchjongjangu nebo Teheránu střelnici kdykoli dle své libosti.

Pokud jde o Rusko, jeho schopnost prvního úderu by ani dokonale fungující štít s plánovanou kapacitou 250 antiraket významně neovlivnil, ale otázkou je, jaký dopad by existence takového štítu měla na případnou schopnost účinné ruské odvety po prvním jaderném úderu ze strany Spojených států. Dosavadní strategická rovnováha mezi velmocemi je založena na doktríně tzv. vzájemně zaručeného zničení (Mutually Assured Destruction – zkr. MAD), jejíž podstatou je to, že pokud jedna strana provede náhlý plošný jaderný útok proti druhé, který by mohl eliminovat okolo 95 % protivníkovy jaderné kapacity[i], druhá strana bude stále ještě schopná odpovědět tak, aby útočníkovi způsobila neakceptovatelné škody. Pro Rusko, jehož strategické jaderné síly tvoří vesměs ze země odpalované mezikontinentální střely zranitelné překvapivým prvním úderem a jen velmi omezený počet relativně imunních balistických raket odpalovaných z ponorek, by funkční štít i v omezeném rozsahu mohl znamenat zpochybnění jeho schopnosti odpovědět na první úder z americké strany, což by představovalo vážné narušení dosavadní rovnováhy v logice MAD. Jak již od 60. let minulého století dobře vědí vojenskostrategičtí teoretikové, taková situace by potenciálně zvyšovala na znevýhodněné (v tomto případě ruské) straně motivaci k provedení preemptivního prvního úderu v případě nějaké krize a mimořádné eskalace napětí, stejně jako by mohla svádět k prvnímu úderu i silnější stranu, pokud ta by si mohla myslet, že z konfrontace vyjde vítězně jen s omezenými škodami. Proto byly strategické obranné systémy proti balistickým střelám vždy považovány za destabilizační a nežádoucí prvek a proto se obě supervelmoci na počátku 70. let dohodly na zákazu jejich rozmisťování ve smlouvě ABM. I když dnes nejsme v situaci bipolárního světa období studené války, zahrávat si se strategickou rovnováhou sil není moc chytré. Ačkoli svrchu popsaný scénář vedoucí k totální jaderné válce není příliš pravděpodobný, Rusko by na existenci štítu muselo tak jako tak nějak reagovat, pravděpodobně odstoupením od existujících dohod omezujících stav a rozmístění jaderných zbraní (to už se částečně stalo), vývojem nových zbraňových systémů (což se děje) či třeba opětovným rozmístěním raket krátkého a středního doletu (čímž ruská generalita i ruský prezident několikrát pohrozili). Nu, nevím, jak vy, ale za sebe na tohle říkám jednoznačně: děkuji, nechci!

A co se domácího veřejného mínění týče, že by jeho odpor vůči radaru měli na svědomí agilní ruští agenti a agitátoři, tomu se lze akorát od srdce zasmát. Pokud by tvrzení o zvýšené aktivitě ruských tajných služeb v tomto směru mělo mít nějaký reálný základ, o čemž hluboce pochybuji, pak by zde odváděly stejně mizernou a bezvýslednou práci, jako vládní Klvaňův proradarový PR tým, v jehož marném pinožení Topolánkův kabinet utopil stovky milionů korun z kapes českých daňových poplatníků. Empirická data jasně říkají, že od chvíle, kdy se poprvé na veřejnosti objevila informace o možném umístění některé součásti amerického systému protiraketové obrany na českém území a kdy se začaly na toto téma realizovat výzkumy veřejného mínění, se poměr odpůrců a stoupenců tohoto záměru významným způsobem nezměnil. Přitom většinový nesouhlas s vybudováním americké základny na našem území je celkem konzistentní s obecně protimilitaristickými a protiintervenčními postoji české veřejnosti, které ukazovaly v různých případech výzkumy v celém období posledních dvou desetiletí. Série vojenských intervencí z tohoto období v čele s bombardováním Jugoslávie v roce 1999 a útokem na Irák v roce 2003 pak zbavily českou veřejnost většiny iluzí a růžových představ o americké zahraniční politice, na níž již dlouho tato veřejnost pohlíží převážně kriticky, aniž by se však stala paušálně protiamerickou nebo výrazněji proruskou. I to nepochybně mělo na postoje k radaru podstatný vliv. Že by s veřejným míněním, kterému vládní radarové pí-árko dlouhodobě vtlouká do hlavy, že radar nemá vůbec, ale vůbec nic společného s Ruskem, mohly výrazněji pohnout protiruské tirády a výpady vůči protiradarovým aktivistům, je rovněž krajně nepravděpodobné, a to dokonce i v tom případě, kdyby se třeba ukázalo, že polovina proti radaru nejaktivněji vystupujících členů hnutí „Ne základnám“ je na výplatní listině ruské FSB nebo že starosta Trokavce spolu s Paroubkem převezmou v Kremlu Řád přátelství od samotného Putina.

Až doposud se ovšem navzdory opakujícím se průpovídkám radarové lobby na adresu odpůrců žádné jejich konkrétní přímé spojení s ruskou stranou neobjevilo. Komické a zároveň docela signifikantní je, že v opačném gardu se naopak lecjaké zajímavé spojení najde. Prominentní zastánci radaru nejen svými názory a politickou agendou, ale i vzájemnou organizační propojeností a mnohočetným zapojením v myriádě institucí, fondů, nadací, nevládních a neziskových organizací, rad a expertních skupin či jak se dnes módně říká „think tanks“, jako by z oka vypadli americkým neokonservativcům nebo „novým demokratům“, s nimiž samozřejmě mají četné vazby. Někteří z nich pak dokonce pracovali nebo pracují přímo pro americkou vládu či organizace, které americká vláda řídí či financuje.

Jen pro ilustraci, tak třeba takový Tomáš Klvaňa, zlatý hoch nové „euroatlantické“ nomenklatury, který řídil drahou a bezúspěšnou „komunikační“ kampaň české vlády ve prospěch amerického radaru, během svojí kariéry novináře prošel kromě Mladé Fronty a Hospodářských novin, kde byl zástupcem šéfredaktora, i redakcí Svobodné Evropy. Po krátké epizodě v roli Klausova mluvčího v roce 2003 pak strávil semestr ve známé líhni politických géniů, jimiž se hemží zejména Foggy Bottom, Pentagon, Bílý dům a Kapitol, ať už je v Americe u kormidla kdokoli, na harvardské JFK’s School of Government, kde pobýval v rámci programu Shorenstein Center Fellowship a kde sepsal brilantní odbornou stať o tom, jak hvězdy popkultury z éry normalizace, estrády TV Nova, černá kronika v novinách a Třicet případů majora Zemana s Nemocnicí na kraji města rdousí už v zárodku rozvoj občanské společnosti v České republice. A protože se mu v botách akademického intelektuála líbí, už řádku let si drží místo přednášejícího na New York University in Prague, ačkoli po odchodu z funkce vládního zmocněnce pro komunikaci programu raketové obrany nastoupil na lukrativní manažerský post v korporaci British American Tabacco, což je na novináře a politického aktivistu, který vystudoval žurnalistiku a teorii komunikace, docela zajímavý profesní kotrmelec vzhůru, svědčící o nepochybně renesančním záběru a všestrannosti páně Klvaňově. Jistěže to ani náhodou není trafika, jak by snad v souvislosti s cigaretami mohlo někoho napadnout. Vedle toho Tomáš Klvaňa stačí ještě zasedat v České euroatlantické radě a v představenstvu Harvard Club, být členem několika dalších nevládních organizací zaměřených na problematiku mezinárodních vztahů a bezpečnosti a pravidelně se účastnit konferencí zaměřených na tuto oblast, a to navzdory faktu, že jeho kvalifikovanost v tomto směru je mizivá, což je občas naneštěstí zřejmé už na první pohled.

A Tomáš Klvaňa v tom pochopitelně není sám. O takovém Sašovi Vondrovi by se v tomto směru dala napsat celá kniha. Z disentu po roce 1989 přeskočil rovnou do oblasti vrcholné zahraniční politiky, když nejprve v letech 1990-1992 byl zahraničněpolitickým poradcem Václava Havla, poté nastoupil na Josefem Zielencem řízené ministerstvo zahraničí jako první náměstek, kde setrval do roku 1997, následně do roku 2001 byl českým velvyslancem v USA a pak do roku 2002 působil jako vládní zmocněnec pro přípravu summitu NATO v Praze. Během této doby si vybudoval celou síť velmi dobrých a těsných kontaktů na vysoce postavené a vlivné osobnosti americké politiky i byznysu. Mj. mezi jeho velmi blízké přátele patří i výše zmiňovaný Robert Kagan,[ii] jinak spoluzakladatel Projektu pro nové americké století (PNAC),[iii] „neziskové, vzdělávací organizace, jejímž cílem je podporovat americké globální vůdcovství“, jak praví úvodní strana webu tohoto spolku, jež za programem americké globální hegemonie úspěšně spojil přední neokonzervativce s některými významnými představiteli sociálních konservativců, křesťanské pravice a vojenskoprůmyslového komplexu v jednu velkou šťastnou rodinu, která fakticky řídila americkou zahraniční a bezpečnostní politiku za vlády G. W. Bushe. Po summitu NATO v roce 2002 a svém dočasném odchodu z činné politiky Vondra dva roky působil jako externí spolupracovník amerického German Marshall Fund (GMF),[iv] jehož je R. Kagan významným transatlantickým členem, a v roce 2003 napsal předmluvu k českému vydání Kaganovy knihy Of Paradise and Power: America and Europe in the New World Order, která zde vyšla pod názvem Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa. V září 2004, krátce po masakru v Beslanu spáchaném čečenskými teroristy, se Vondra spolu s Václavem Havlem stal i signatářem protiruského otevřeného dopisu hlavám států a vládám zemí NATO a EU, který vznikl jako iniciativa PNAC. Na období let 2004-2006 pak Vondra zakotvil jako jednatel ve washingtonské lobbyistické firmě Dutko Worlwide, což je opravdová lahůdka, a odtud po volbách 2006 putoval rovnou do Topolánkových vlád, nejprve coby ministr zahraničí a posléze s požehnáním Melčáka a Pohanky jako místopředseda vlády pro evropské záležitosti. Samozřejmě, že Saša Vondra nemohl chybět ani ve výše zmíněné České euroatlantické radě, kterou dokonce vedl, a ve spoustě dalších, podobně laděných organizací, bohatě sponzorovaných jak českými daňovými poplatníky prostřednictvím státních dotací a grantů, tak i bezpochyby zcela nezištnými zahraničními dárci.

A v panoptiku radarových celebrit bychom mohli pokračovat v podobném duchu ještě dlouho a dlouho, ale vem to čert! Být ovšem na jejich místě, tak bych tu o cizím vlivu a agentech v cizích službách raději zarytě mlčel....


[i] Vzhledem k diverzitě jaderných arzenálů Spojených států i Ruska je 100 % „dekapitace“ napadené strany takovým úderem prakticky vyloučená, ovšem ruská strana je v tomto směru podstatně hůře disponovaná než USA, které mají velkou část svého útočného strategického potenciálu soustředěnou v balistických střelách odpalovaných z ponorek, případně ve výzbroji strategických bombardérů, jimiž Rusko disponuje jen v omezeném počtu.

[ii] Rovněž manžel Victorie Nulandové, někdejší stálé zástupkyně USA při NATO.

[iii] Project for a New American Century

[iv] GMF je nestranická americká instituce pro veřejnou politiku a udělování grantů, která vznikla v roce 1972 na základě daru německé vlády v trvalou připomínku Marshallova plánu a která se věnuje „prosazování lepšího porozumění a vzájemné kooperace mezi Spojenými státy a Evropou“.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  6.75

Diskuze

Jan Červenka

Ne vždy zcela politicky korektně o lidech, společnosti, politice, válce, míru a všudypřítomné iracionalitě, která nás žene od jednoho velkého maléru ke druhému, zpravidla ještě většímu... A tu a tam taky o něčem jiném.

Oblíbenost autora: 8.37

O autorovi

Absolvent fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze, který si na živobytí vydělává zkoumáním veřejného mínění a fušováním do sociologie, politologie a dalších společenských věd jako odborný pracovník Sociologického ústavu AV ČR, z dopuštění našich moudrých zeměsprávců veřejné výzkumné instituce.

Kalendář

<<   říjen 2017

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA