Svíce na sudu s prachem

TÝDEN.CZ

22. 10. 2017
Rubrika: Co se jinam nevešlo

Jsou společenské a humanitní vědy vědami?

Autor: Jan Červenka

02.07.2009 02:08

 Jakkoli epistemologie či filosofie vědy nepatří k nejfrekventovanějším námětům běžné konverzace, tedy alespoň pokud mohu soudit podle vlastních zkušeností, s otázkou, jež stojí v nadpisu tohoto textu, se osobně setkávám docela často. V jejím podtextu, pokud je vůbec takto explicitně coby podnět k debatě položena, se přitom už předem obvykle ukrývá mínění, že nikoli, eventuálně jen někdy a jen s velkým přimhouřením obou očí.

Zajímavé je, že zpochybňování vědeckého statusu společenských a humanitních disciplín představuje většinou záležitost interních diskusí a vztahů uvnitř komunity více či méně spojené se samotnou vědou. Mezi lidmi ze zcela mimovědeckého, mimoakademického či mimouniverzitního prostředí, kterým občas vykládám, že se jako pracovník Sociologického ústavu Akademie věd zabývám výzkumem veřejného mínění, jsem se s něčím takovým doposud přímo nestřetl, ačkoli v téhle souvislosti moji spolubesedníci mívají obvykle řadu všetečných dotazů a sem tam i nějaké ty hluboké pochybnosti. Ty se ovšem vesměs týkají pouze toho, jakým způsobem a jak poctivě se u nás provádějí výzkumy veřejného mínění a nakolik se dá věřit jejich výsledkům, nikoli však obecného postavení sociologie jako vědeckého oboru. Ostatně ani nedávné empirické výzkumy, které se zabývaly tím, jak celá veřejnost pohlíží na vědu, nenaznačily, že by obory z oblasti společenských a humanitních věd nebyly z této strany výraznou většinou vnímány jako vědecké, i když v porovnání s přírodovědnými disciplínami je jejich spojení s obecnou představou vědy o poznání slabší.[i]

Skepse či dokonce despekt vůči společenským a humanitním oborům a jejich příslušnosti k vědě se ovšem tradičně objevuje mezi lidmi z oblasti přírodních věd, a jak jsem z vlastní zkušenosti zjistil, není neobvyklá ani mezi ekonomy či studenty ekonomie, byť tito u samotné ekonomie jakožto společenské vědy v takových případech – jak také jinak, že? – obvykle činí výjimku. Přitom většinou argumentují tím, že tyto obory a jejich výstupy v řadě ohledů nesplňují základní nároky kladené na skutečnou vědu, k nimž v prvé řadě patří pravdivost, přesnost, vzájemná souvislost (strukturovanost) a systematičnost poznání, které je dokazatelné a ověřitelné, získané vědeckými metodami, jejichž nezávislé opakovaní za stejných podmínek musí vždy dospět k identickému výsledku. Vycházejí z představy, kterou už před mnoha lety stručně a výstižně vyjádřil třeba filosof Josef Tvrdý, že „věda, má-li býti vědou, musí býti jistá, přesná a systematicky uspořádaná“. Přitom poukazují na to, že společenské a humanitní vědy mají s těmito požadavky chronické potíže.

Thomas S. Kuhn, který ve své slavné knize Struktura vědeckých revolucí z roku 1962 vnesl do teorie vědy koncept „paradigmatu“ a „normální vědy“, přičemž paradigmata definoval jako „přijímané příklady aktuální vědecké praxe, příklady které zahrnují zákony, teorii, aplikace a instrumentaci“, což „poskytuje model, ze kterého vyvěrá určitá koherentní tradice vědeckého výzkumu“, a normální vědou rozuměl „výzkum pevně zakotvený v jednom či více minulých vědeckých výdobytcích, které určitá vědecká komunita přijímá jako základ pro budoucí praxi“, tedy jinak řečeno, že normální vědou je takový obor, v němž komunita odborníků přijímá shodné paradigma, v této souvislosti tamtéž poznamenal, že „zůstává otevřenou otázkou, zda společenské vědy mají vůbec paradigma.“ Jeden starý vtip, který v drobných obměnách mezi koryfeji i adepty vědy koluje přinejmenším půl století, k tomu s trochou nadsázky v obou směrech říká, že hlavní rozdíl mezi přírodními a sociálními vědci spočívá v tom, že zatímco přírodní vědci se při svém bádání vždy dokáží shodnout ve všem, sociální vědci se vždy shodují pouze v tom, že jsou špatně placeni. Kritikové často poukazují na to, že uvnitř společenských oborů jako sociologie, politologie, ekonomie či filosofie paralelně existují teorie, které se vzájemně neslučují nebo si dokonce zcela protiřečí, jako je tomu např. u klasické a keynesiánské ekonomické teorie, konsensuální a konfliktní teorie v sociologii apod. V rámci těchto oborů sice existují některá všeobecně přijímaná dílčí paradigmata, zejména v oblasti metodologie, jako např. v případě kvantitativního a kvalitativního empirického výzkumu v sociologii, ale žádné univerzální paradigma platné pro celý obor nebo i jen pro jeho jednotlivé podobory zde obvykle nenalezneme. Leckdy se přitom stane, že badatelé historici, sociologové, politologové, filosofové, ekonomové, sociální a kulturní antropologové, etnologové, lingvisté a jiní z oblasti společenských a humanitních věd, zkoumající týž jev stejnou metodou a mající k dispozici stejná fakta, empirická data či prameny, dospějí při jejich interpretaci k velmi rozdílným závěrům, což se v oblasti přírodních, tzv. exaktních věd prý neděje, tedy alespoň ne tak často a s tím, že by takové rozpory v hojné míře dlouhodobě přetrvávaly. Exaktní vědy přicházejí s nálezy a závěry, které jsou obvykle mnohem přesnější a spolehlivější, než je tomu u společenských a humanitních věd. Často, i když také zdaleka ne vždy, nabízejí nálezy deterministické povahy umožňující přesné předpovědi typu „jestliže platí A, a pouze A, pak vždy nastane B“, zatímco nálezy společenských věd, i ty empiricky sebelépe podložené a (když to náhodou lze) experimentálně ověřené, mají vždy pouze stochastický charakter, takže v očích exaktně založených kritiků nutně působí jako pouhé vyprávěnky a dohady. V přírodních vědách, které v nesrovnatelně větším měřítku proti vědám společenským používají experiment, se daří velmi spolehlivě a přesně popisovat existující kauzální vztahy mezi proměnnými, zatímco popsat a dokázat existenci kauzálního vztahu ve společenských vědách je mnohem obtížnější a často i nemožné. Závěry a objevy exaktních věd mají také většinou mnohem univerzálnější platnost a dosah. Ve společenských vědách je naproti tomu běžné, že učiněné závěry se týkají pouze daného případu, jevu či události nebo mají platnost jen v prostředí a v čase, kde a kdy byla získána data, na nichž byly závěry postaveny, přičemž jejich přenosnost v prostoru a v čase a tudíž zobecnitelnost je jen omezená či nulová, nemluvě o jejich ověřitelnosti opakováním původního postupu. Kritikové společenským vědám obecně a některým oborům zvláště dále vyčítají, že jejich úvahy, závěry či konstrukty často bývají založeny na pouhé kontemplaci, hermeneutice, holismu a intuitivních spekulacích bez empirické opory, což odporuje karteziánskému paradigmatu a z něj vycházející redukcionistické metodě, jíž pracuje moderní věda a mimo níž, jak sami tvrdí, objektivní poznání není možné, a že mnohdy mají normativní charakter, čímž se blíží spíše ideologii či víře než vědě.

Na úvod je třeba říci, že výše zmíněné námitky, i když bývají vznášeny často s velmi nespravedlivou a účelově selektivní jednostranností, nepostrádají věcný základ a že je nelze smést ze stolu pouhým mávnutím ruky. Dále v textu se k nim ještě vrátíme a pokusíme se zamyslet nad tím, proč ve společenských vědách, ale nejen v nich, k takovým věcem dochází a zda jsou akceptovatelné v rámci něčeho, co nazýváme vědou. Základní otázka, jestli společenské a humanitní obory patří do vědy, se ovšem v prvé řadě odvíjí od toho, jak samotnou vědu definujeme a vymezíme.

Už otázka, co to vlastně je věda, není triviální a může způsobit řadu potíží. Již zmiňovaný T. S. Kuhn tento problém v podstatě obešel tím, že se o žádnou specifickou objektivní, přesně vymezující a univerzálně platnou definici vědy přímo nepokusil, přičemž z výše uvedených definic jeho dvou konceptů lze vyvodit, že když (normální) vědou je jen to, co se pohybuje v rámci přijímaného paradigmatu, a paradigma (tedy přijímané příklady aktuální vědecké praxe zahrnující zákony, teorii, aplikace a instrumentaci) je to, na čem se vědecká komunita v příslušné disciplíně shoduje, pak vědou musí být logicky to, co za ni považují samotní vědci. Takováto definice vědy – „věda je to, co za vědu považují vědci v daném oboru“ – kterou z Kuhnova přístupu vyvozuje např. Miroslav Disman ve své populární metodologické učebnici sociologie Jak se vyrábí sociologická znalost, by sama o sobě zcela nepochybně bez problémů pojala všechny společenské a humanitní vědy. Problémem však je, že není tak docela jasné, zda lze takový závěr volně rozšířit i na disciplíny, které fakticky postrádají jednotící univerzální paradigma, a pokud ano, pak jak tedy taková definice oddělí (z intuitivního hlediska takřka nepochybně) vědecké, leč neparadigmatické obory od disciplín, které vědecké (opět nepochybně) nejsou, případně o kterých si lze přinejmenším docela rozumně myslet, že nejsou, pokud si jejich vyznavači a provozovatelé zrovna usmyslí věřit, že i oni dělají vědu, což je ostatně také spíše pravidlem než výjimkou. V tomto směru se ovšem příliš neosvědčují ani jiné pokusy o demarkaci vědy, respektive vědeckosti teorií, jako třeba Popperova myšlenka, že vědeckou je pouze taková teorie, kterou lze – ve smyslu jeho falsifikační koncepce – „falsifikovat“, respektive testovat.[1] Většinu tvrzení různých pseudověd, jako je např. homeopatie, totiž lze falsifikovat, ale to z nich a z jejich tvrzení nedělá vědecké disciplíny a vědecké teorie, které by jako takové byly mimo kruh vyznavačů a části poněkud zmatené laické veřejnosti[2] přijímány.

Jako problematické a v podstatě nepřijatelné se jeví i pojetí ražené některými „skeptiky“ a karteziánskými puristy vesměs z řad přírodovědců, kteří vědu definují jako „obor lidské činnosti, který se snaží pomocí speciálních metod získat objektivní, interpersonálně platné poznatky o světě“, s čímž by se ještě dalo i souhlasit, ale kteří z vědy a priori vylučují vše, co metodologicky striktně neodpovídá karteziánskému paradigmatu, když tvrdí, že „věda pracuje redukcionistickou metodou, rozložením celku na prvky, jejich analýzou a syntézou“, zatímco jiné přístupy, jako holismus či hermeneutiku, které představují opak redukcionismu, věda odmítá.[3] Takové metodologické zúžení vědy je totiž neudržitelné i v rámci samotných přírodních věd. Odhlédneme-li od detailu, že holismus (celostní přístup) se původně vyvinul na půdě biologie, tak jakkoli redukcionistický, analytický přístup v přírodních vědách dominuje a je historicky velmi úspěšný, sám o sobě často nepostačuje při pokusech o uchopení a explanaci komplexních jevů nebo systémů, popřípadě při pokusech o rekonstrukci minulosti[4] či naopak odhadování budoucnosti, které obvykle vyžadují spojovat analýzu jakožto základní metodu se syntetickým nazíráním, přičemž syntéza, kterou strážci čistoty vědecké metody ještě berou na milost, v podstatě není ničím jiným, než speciálním případem na analýze založeného celostního přístupu (holismu) a výkladu (hermeneutiky). Tam, kde charakter vstupních dat a případně jejich nedostatek či nepřesnost, analytický přístup předem vylučují nebo silně limitují, což je situace typická pro některé společenské obory v čele s historickou vědou, ale v závislosti na okolnostech se může případ od případu týkat v podstatě všech oborů, včetně věd přírodních, se bez nekarteziánských, „před-“ či „mimovědeckých“ postupů, jak bývají tyto metody opřívlastkovávány, nelze vůbec obejít, pokud věda nechce rovnou rezignovat na to, že by dotyčná část „přírody“ byla alespoň přibližně poznatelná. To se ovšem v praxi neděje. Např. v teoretické fyzice se při zkoumání oblastí a jevů ležících mimo možnosti reálného experimentu či přesného matematického odvození poměrně běžně používají myšlenkové experimenty mající v podstatě heuristický charakter[5] a k formulování řady úspěšných hypotéz a teorií vedla intuice do značné míry inspirovaná analogiemi nebo dokonce estetickým cítěním a z něj plynoucím požadavkem „symetrie“ či „elegantnosti“ v teorii, které stály např. u zrodu obecné teorie relativity a všech úspěšných i doposud zatím ne příliš jednoznačných pokusů o sjednocení všech čtyř základních typů interakcí (elektromagnetismu, slabé a silné jaderné interakce a gravitace) v jedinou „finální teorii“ pojímající obecnou relativitu a kvantovou mechaniku.[6] Srovnatelné případy nekarteziánských „excesů“ vědy bychom spolehlivě našli ve většině přírodovědných disciplín,[7] ne-li ve všech. Pokud takové postupy dávají rozumné výsledky, které lze následně ve smyslu popperovské falsifikace testovat, pak je zcela absurdní je stavět mimo vědu jen proto, že neodpovídají karteziánským zásadám. A platí-li toto pro vědy přírodní, mělo by to přirozeně platit i pro vědy společenské, které se o takové postupy musejí z podstaty zkoumaných jevů a objektů opírat ve větší míře.

Jak tedy lze uspokojivě definovat a vymezit vědu? Na základě různých definic a přístupů v rozličných pramenech a vlastního přemítání bych si dovolil navrhnout následující: „Věda je obor lidské činnosti a zároveň proces, prostředek a způsob, kterým se lidé snaží racionálně a všestranně zkoumat a poznávat svět, v němž se nalézají. Imanentní vlastností vědy je trvalá skepse vůči vlastním tvrzením a schopnost samočištění od rozpoznaných omylů.“[8] Taková definice z vědy nevylučuje a priori žádnou ze společenských či humanitních disciplín a přitom ji poměrně jednoznačně odděluje od pseudověd a různých věroučných systémů, které jsou vesměs iracionální, dogmatické a statické, bez schopnosti kriticky přezkoumávat své premisy či dokonce základní principy, jež můžeme považovat za jejich paradigmata, a v případě výskytu logických rozporů se s nimi rozcházet.

Vraťme se ale k tomu, o čem jsme se zmiňovali v úvodu. Proč se ve společenských a humanitních vědách objevují problémy, které jsou zdrojem jejich kritiky a zpochybňování? Lze se domnívat, že všechny více či méně pramení z faktu, že předměty jejich zkoumání mají vždy vysoce komplexní charakter. Komplexní zde přitom neznamená prostě jen komplikovaný. Mezi těmito dvěma kategoriemi existuje subtilní, ale velmi významný kvalitativní rozdíl, jehož existence stále více proniká do vědeckého myšlení, což by mohlo předcházet a tlumit i dřívější občasná nedorozumění mezi přírodovědci a společenskovědní sférou.

Tento rozdíl si můžeme názorně přiblížit na jednoduchém příkladě. „Komplikovaný“ z tohoto pohledu znamená, že máme nějaký celek, soustavu, např. mechanický stroj, jako je třeba automobil složený z mnoha jednoduchých prvků (součástek), které dohromady spolupracují a dělají automobil automobilem. Vlastnosti a chování takového celku za předem přesně stanovených podmínek lze teoreticky popsat a předpovědět až s deterministickou přesností, i když to v praxi může být docela těžké, protože ne všechny jednoduché věci lze jednoduše popsat lineárními či speciálními nelineárními rovnicemi a funkcemi, které jsme se v průběhu staletí a tisíciletí od vynálezu matematiky naučili řešit.[9] I taková na pohled celkem prostinká záležitost, jako je třeba zemská atmosféra, jejíž složení a stejně tak i fyzikální vlastnosti plynů, z nichž se skládá, jsou dobře známé, ale která má naneštěstí charakter nelineárního dynamického systému, jehož chování je navíc v každém okamžiku značně citlivé na počáteční podmínky a náhodné parametry,[10] se dá, pokud jde o její další vývoj, který všichni známe a vnímáme jako počasí, předvídat s pouze přibližnou rozumnou přesností a v hrubých konturách nanejvýš v řádu několika málo dní, a to se nesmí přihodit nic mimořádného, aby předpověď vyšla. V porovnání s „komplikovaným“ z našeho příkladu si pak „komplexní“ můžeme představit jako tentýž automobil, do kterého usedla moje žena, aby za běžného provozu ujela patnáct kilometrů od našeho domu do nákupního centra. Cokoliv takový systém v daném okamžiku udělá, tak trochu pomáhá určit jeho budoucí jednání a je z části nezávislé na jeho jednání předchozím, ale ani jedno z toho – volnost či naopak vázanost ve smyslu nějaké kauzality – tady není absolutní a dokonce ani vzájemný poměr mezi mírou volnosti či naopak závislosti není v každém momentu a situaci stejný. Vždy přitom existuje několik odlišných, vzájemně se nepřekrývajících popisů takového komplexního systému, stejně jako existuje teoreticky nekonečné, i když v praxi vzhledem k pravděpodobnosti a vzájemné podobnosti výsledků různých variant prostřednictvím redukce přeci jen nějak rozumně vymezitelné množství scénářů jeho chování. Žena, protože dobře a přitom opatrně řídí, pravděpodobně dorazí do cíle v pořádku podle plánu, ale taky tam může dojet s velkým zpožděním nebo nemusí dorazit vůbec, protože uvízne v zácpě, nabourá, zabloudí, rozbije se jí převodovka nebo dojde benzín, zastaví ji hlídka dopravní policie a zjistí, že nemá u sebe doklady, přijde na to, že doma nechala peníze a vrátí se, cestou zahlédne kamarádku a změní plány apod. Je zřejmé, že na jakýkoli determinismus při popisu takové soustavy a snaze o předpověď jejího chování v budoucnosti, eventuálně rekonstrukci chování v minulosti, které nebylo možné přímo pozorovat, můžeme už předem zapomenout.

S takovouto komplexní soustavou se můžeme pokusit vypořádat jenom tak, že z jejích možných popisů vybereme ty, které se podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí hodí pro různé způsoby ovlivňování jejího chování. Přitom vždy, pokud nebudeme mít k dispozici superrychlé počítače a dokonalé znalosti o tom, jak, pokud to lze, matematicky modelovat komplexnost takových systémů jako je manželka jedoucí autem na nákup, ekosystém zahrádky v interakci s jejím okolím, současná česká společnost či světová ekonomika, budeme nuceni používat nejen ve vědě běžný redukcionistický trik, že vybereme jenom kousky (popisy) systému, o kterých si myslíme, že je chápeme a že jsou důležité, a ty použijeme jako model. V případě manželky jedoucí autem na nákup by to byly např. její řidičské schopnosti, hustota provozu, spolehlivost vozu a výskyt nehod na trase, v případě současné české společnosti půjde třeba o její sociodemografickou strukturu, hodnotové orientace, jednání v minulosti apod. Téměř jistě bude náš model značně nepřesný, i když jej nějak matematicky formalizujeme, což často ani nejde, načež k němu musíme přistoupit hermeneuticky a z hlavy vyložit, jak si myslíme, že to asi může fungovat. Do rozdílů mezi naším modelem a realitou se vedle jeho chyb či opominutí daných redukcí nebo zjednodušením vstupních podmínek i samotné matematické formalizace budou promítat ještě nepředvídané a nepředvídatelné náhodné vlivy. V praxi na těchto mohutných úskalích komplexnosti občas žalostně troskotají jak třeba modely volebního chování a z nich odvozované volební prognózy či různé odhady budoucího vývoje ekonomických indikátorů, tak – navzdory relativní jednoduchosti zemské atmosféry a zákonů, jimiž se řídí – i meteorologické předpovědi počasí. Přitom však meteorologové, když jim předpověď nevyjde, jsou obvykle schopni alespoň ad hoc zpětně přesně určit, proč došlo ke změně chování systému oproti jejich modelovému předpokladu.[11] Sociologové a politologové, když se pokoušejí predikovat volební chování lidí a výsledky voleb, jsou na tom v analogické situaci hůře, protože v tomto případě bývá zdůvodnění selhání předpovědi vždy mnohem svízelnější, mlhavější a „metafyzičtější“ (obtížně či prakticky vůbec ne testovatelné), což pověsti společenských věd zrovna neprospívá a kvůli čemu se do nich kritikové mohou snadno trefovat. Je to ovšem pouze nevyhnutelný důsledek vysoké komplexnosti a jedinečnosti zkoumaného jevu, jakým jsou každé jednotlivé volby, které se odehrávají za specifických a neustále se proměňujících podmínek.

Komplexní charakter předmětu zkoumání působí problémy i přímo v souvislosti se snahou aplikovat na něj striktně karteziánské principy v podobě redukcionisticko-analytického přístupu. Tzv. pozitivní ekonomie, která v této snaze byla dosti důsledná a která v tom zašla ze společenských věd bezesporu nejdál, a její paradigmatická teoretická roztříštěnost z pohledu existence různých, názorově často zcela protichůdných škol, je toho nejnázornějším příkladem. Rozdílné školy v ekonomii, jejichž teorémy jsou vždy vnitřně konzistentní a logicky vystavěné, používají identický analytický aparát se zcela identickým způsobem odvozenými a formalizovanými modely, jež mají znázorňovat funkční vztahy mezi dokonale vypreparovanými veličinami na mikroekonomické i makroekonomické úrovni, a přesto dospívají k diametrálně odlišným závěrům o sklonu různých křivek a vztazích mezi týmiž veličinami a z nich plynoucích důsledcích, protože v těchto modelech vycházejí z navzájem rozdílných předpokladů, např. pokud jde o pružnost či strnulost (neměnnost) cen v krátkém období nebo o stálost či proměnlivost rychlosti oběhu peněz v ekonomice. Navíc předpoklady, na nichž jsou tyto modely a jejich teoretické konsekvence postaveny, jsou vesměs zjednodušeny způsobem, který je často ad absurdum odtrhuje od reality.[12] Jejich nesporný přínos spočívá v tom, že poukazují na základní souvztažnosti a propojenost různých ekonomických veličin, přičemž v některých případech se na empirických datech skvěle osvědčila i jejich prediktivní hodnota.[13] Na druhou stranu však často produkují teorémy, které jsou prakticky pochybné a nemající nejmenší oporu v reálné empirii[14] nebo které jsou s ní dokonce v očividném rozporu. Zejména nevyhnutelný teoretický důsledek přístupu klasické liberální ekonomie a na ní navazujících pozdějších škol, že v ekonomice neexistuje nedobrovolná nezaměstnanost, případně že neexistuje dlouhodobě, je v konfrontaci s ekonomickou realitou řady zemí těžko obhajitelný. V každém případě však nejspíš platí, že souvztažnosti mezi jednotlivými veličinami, které ekonomická teorie postavená na redukcionistických modelech odvozuje jako deterministické funkční vztahy a které má naneštěstí často tendenci přesně takto i chápat, mají v reálném životě povahu pouze více či méně silné korelace, jejíž síla i samotná existence mohou podstatně záviset na existujících podmínkách. Vážný problém, který s tím souvisí a který se nepříjemně dotýká ekonomie jako vědecké disciplíny, v tomto směru je to, že protichůdné přístupy jednotlivých ekonomických škol mají zásadní hospodářskopolitické a tím i politické a ideologické konsekvence spojené s protichůdnými sociálněekonomickými zájmy různých skupin ve společnosti, což v praxi ekonomii a různé její teorie dostává do pozice vědecky se tvářícího, leč zcela dogmaticky hlásaného světonázoru, který se v podstatě neliší od jakékoli náboženské nebo ideologické doktríny.[15]

Skutečnost rovněž vyplývající z celkové komplexnosti a také z vnitřní variability a heterogenity lidského společenství a bytí, které jsou dány či podmíněny historicky, civilizačně, kulturně, národnostně, nábožensky, sociálněekonomicky, politicky, demograficky, geograficky atd., že ve společenských a humanitních vědách většinou nepanuje mimořádná teoretická shoda a nevyskytují se zde zastřešující velká univerzální paradigmata typu evoluční teorie v biologii nebo teorie relativity a kvantové mechaniky ve fyzice, není zase tak výlučnou vlastností v porovnání s přírodními vědami, jak by se mohlo na první pohled zdát. Společenské vědy bývají z povahy předmětu svého zájmu více či méně sevřeny v nějakém národním nebo kulturně-civilizačním rámci tvořícím samostatný a vždy unikátní systém. Když sociologové zkoumají českou společnost a když zkoumají třeba společnost ve Spojených státech nebo pro změnu v Číně a Íránu, nedělají zdaleka totéž a ve svém bádání, i když metodologicky a obecně teoreticky budou vycházet ze stejného základu, mohou dospět a pravděpodobně taky dospějí v některých ohledech ke zcela odlišným a dokonce navzájem opačným závěrům, které budou pro daný případ validní a které zároveň třeba za dalších dvacet či padesát let už nebudou vůbec platit. Jistě najdou i mnoho paralel a podobností, které budou společné některým nebo i všem společnostem, protože přes všechny ty sociokulturní, historické a další rozdíly, které nás a společnosti, v nichž existujeme, neustále hnětou a přetvářejí, pořád patříme ke stejnému biologickému druhu se zhruba stejnou genetickou, fyziologickou a mentální výbavou, přičemž s rostoucím „glajchšaltačním“ tlakem globalizace by počet těch podobností mohl spíše narůstat. Nelze ale příliš doufat, že sociologové vůbec někdy objeví něco, co bude zákonitě, deterministicky, univerzálně a natrvalo platit pro všechny společnosti, jako je třeba gravitace platící pro veškerou hmotu ve vesmíru, protože něco takového v této oblasti nejspíš neexistuje. Jednotlivé společnosti jsou v každém momentě jedinečné, mnohovrstevně a mnohorozměrově komplexní dynamické systémy, na něž neustále působí bezpočet více či méně náhodných endogenních i exogenních vlivů a které se průběžně vyvíjejí, přičemž přetvářejí i vlastní pravidla pro své chování a další vývoj. Podobné to je i u jiných komplexních systémů zkoumaných dalšími obory vědy, včetně oborů přírodovědných, i když u méně složitých komplexních soustav stejného druhu (např. různých ekosystémů nebo různých typů politického uspořádání, různých jazyků apod.) mohou mít jejich zákonitosti v řadě ohledů obecnější a trvalejší charakter. Za takových podmínek je neparadigmatičnost či multiparadigmatičnost a teoretická různorodost společenských věd v podstatě přirozená. V komplexních systémech takového řádu a charakteru, jako je lidská společnost, kde procesy a jevy jsou většinou výsledkem složité souhry mnoha faktorů a okolností, přičemž podstatnou roli v nich často může sehrát obyčejná náhoda či jedna na pohled málo významná událost[16], je velmi těžké zkoumat a hlavně dokazovat jakoukoli kauzalitu, přičemž závěry badatelů o existenci a významnosti nějakého vztahu se tady mohou poměrně často rozcházet.

Taková situace ovšem není tak docela neobvyklá ani v přírodních vědách, jejichž vědeckost však kvůli tomu nikdo nezpochybňuje. Např. v paleoantropologii vedle sebe už celá desetiletí existují minimálně dvě velmi odlišné a přitom širokým okruhem odborníků uznávané teorie týkající se procesu hominizace, respektive vzniku čeledi hominidů (lidí), k níž patříme i my jako druh Homo sapiens. Těmito dvěma teoriemi jsou klasický hominizační model „lidoopa-lovce“, který historicky sahá až k Charlesi Darwinovi, a novější, konkurenční model tzv. „požírače semen“, s nímž počátkem 70. let 20. století přišel anglický primatolog Clifford Jolly.[17] Asi nejznámějším příkladem dlouhodobě přetrvávajícího rozporu uvnitř platného paradigmatu přírodních věd je však vzájemná inkompatibilita mezi klasickou a kvantovou fyzikou. V klasické fyzice, která zahrnuje svojí, tedy „klasickou“ mechaniku, elektrodynamiku popsanou Maxwellovými rovnicemi, termodynamiku, teorii chaosu a nelineární dynamiky a nakonec speciální i obecnou teorii relativity, jsou všechny veličiny hladké a spojité, všechny jsou popsatelné přesnými funkcemi, když i každou bodovou částici lze vždy přesně určit hybností a polohou, světlo a každé elektromagnetické záření je vlnění, čemuž odpovídají vedle matematického popisu i jeho pozorované vlastnosti, jako třeba interference a lom světla, nic se v ní, jak říká speciální teorie relativity, nemůže pohybovat rychleji než světlo a gravitaci, respektive gravitační pole popisuje jako zvláštní geometrický fenomén zakřivení časoprostoru, což – vedle různých důsledků speciální teorie relativity – zní z pohledu naší běžné smyslové zkušenosti velmi zvláštně, ale co se různými pozorováními a experimenty prozatím vždy jen potvrzovalo. Klasická fyzika je vnitřně konzistentní, matematicky krásná, jasná a v jejím rámci, jak kdysi v reakci na kvantovou teorii prohlásil Albert Einstein, „bůh nehraje v kostky“. Naproti tomu kvantová fyzika, jež postupně vyrašila z objevu Maxe Plancka, který se na přelomu 19. a 20. století zabýval hledáním matematického popisu pro rozdělení frekvence záření černého tělesa a přitom zjistil, že energie elektromagnetického záření není vyzařována spojitě, nýbrž v nepatrných, ale konečně velkých, oddělených dávkách (kvantech)[18] s energií úměrnou frekvenci záření podle tzv. Planckovy konstanty, z čehož vyplynulo, jak si s odstupem uvědomili další fyzikové, že energie záření je nesená částicemi (fotony), je zcela jiným světem, kde bůh – slovy Stephena Hawkinga – v kostky nejen hraje, ale občas je hází tam, kde je nikdo nemůže vidět. V něm vůbec nic není hladké a spojité, nic se v něm nechová deterministicky, platí v něm tzv. Heisenbergův princip neurčitosti, podle něhož nelze zároveň určit polohu a hybnost elementární částice, a věci, které se v něm teoreticky odehrávají, se často zcela vymykají konvenčnímu chápání a představivosti. Kvantová mechanika však byla od samého počátku velmi úspěšná při popisu atomů a molekul a i když existují výhrady vůči pravděpodobnostnímu charakteru jejích předpovědí a s tím spojená skepse vůči její aplikovatelnosti na jiné než subatomární úrovni[19] a i když byla v rozporu se speciální teorií relativity, který vyřešila v rámci kvantové fyziky po delším čase až tzv. kvantová teorie pole, stala se a dodnes tvoří základní pilíř moderní fyziky i chemie. Zatím se jí však v důsledku nerenormalizovatelnosti Einsteinovy teorie gravitačního pole nepodařilo uvést do souladu s obecnou teorií relativity[20] a na to, aby tuto teorii nahradila vlastní kvantovou teorií gravitace, zatím teoreticky ani experimentálně nemá.[21] Inkonsistence kvantové teorie a obecné teorie relativity je patrná např. z jejich zcela odlišných předpovědí týkajících se tzv. černých děr, ze kterých podle klasické fyziky nemůže nic uniknout, protože cokoli by z ní chtělo uniknout, muselo by se pohybovat nadsvětelnou rychlostí, což nelze, zatímco kvantová teorie předpovídá tzv. kvantové vypařování černých děr, tedy že hmota díky kvantovým fluktuacím v oblasti tzv. horizontu událostí bude z černé díry unikat. Přes tyto rozpory, z nichž je zřejmé, že něco, pokud ne všechno, tady bude muset být tak trochu jinak, fyzikové obě koncepce – klasickou i kvantovou – prozatím akceptují ve vpravdě „karteziánském“ dualistickém duchu, když kvantově přistupují k subatomárním jevům a v případě astrofyziků ještě i k singularitám, které jsou důsledkem obecné teorie relativity, zatímco na všechno ostatní aplikují klasickou fyziku.

Pokud bychom měli vše uvedené shrnout do odpovědi na úvodní otázku, zda společenské a humanitní vědy patří do vědy, pak lze celkem s jistotou říci, že rozhodně ano. Chápeme-li vědu jako proces, jehož prostřednictvím se lidé snaží racionálně a všestranně zkoumat a poznávat svět, a jestliže v jeho rámci fungují ve vědě obvyklé mechanismy vylučování vyvrácených hypotéz a teorií, i když třeba ne vždy perfektně,[22] pak neexistuje žádný důvod, proč by právě obory zabývající se různými aspekty existence a fungování společnosti, lidí a toho, co s nimi souvisí, měly být z vědy vylučovány. Nedostatky a problémy, které jsou v souvislosti s nimi často zmiňovány jako argument proti jejich zařazení do vědy, jež vyplývají ze samotné povahy zkoumaných jevů, přičemž mnohdy ani o žádné nedostatky nejde, a jež rozhodně nejsou výlučně spojeny jen s těmito disciplínami, zde nelze považovat za relevantní demarkační kritérium. Na druhou stranu je zcela samozřejmě v zájmu společenských a humanitních věd, aby se svojí činností přičinily o to, že důvodů k jejich kritice zvenčí bude co možná nejméně.

Literatura, zdroje, citace:

Barrow, John D. 1996. Teorie všeho. Praha: Nakladatelství Mladá Fronta.

Disman, Miroslav 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum.

Fajkus, Břetislav 2005. Filosofie a metodologie vědy. Vývoj, současnost a perspektivy. Praha: Academia.

Greene, Brian 2001. Elegantní vesmír. Praha: Nakladatelství Mladá Fronta.

Grygar, Jiří 1997. Vesmír, jaký je. Praha: Nakladatelství Mladá Fronta.

Hawking, Stephen 1997. Stručná historie času. Praha: Nakladatelství Mladá Fronta.

Hawking, Stephen 1998. Černé díry a budoucnost vesmíru. Praha: Nakladatelství Mladá Fronta.

Heřt, Jiří 2007. Stručný výkladový slovník českých skeptiků. http://www.sysifos.cz/index.php?id=slovnik

Kuhn, Thomas, S. 1997. Struktura vědeckých revolucí. Praha: OIKOYMENH.

Mazák, Vratislav 1986. Jak vznikl člověk - Sága rodu Homo. Praha: Práce.

Popper, Karl. R. 1997. Logika vědeckého bádání. Praha: OIKOYMENH .

Pratchett, Terry, Stewart, Ian, Cohen, Jack 2006. Koule – Věda na Zeměploše. Praha: Talpress.

Samuelson, Paul A., Nordhaus, William D. 1991. Ekonomie. Praha: Svoboda.

Tvrdý, Josef 1947. Úvod do filosofie. Praha: Komenium.

Ullmann, Vojtěch 1990 (2007). Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu. Internetová verze knihy s dodatky. http://www.astronuklfyzika.cz/GravitCerneDiry.htm

Vinopal, Jiří 2006. „Obecný obraz vědy v české společnosti.“ Naše společnost 4 (2): 28-36. http://www.cvvm.cas.cz/upl/nase_spolecnost/100063s_Vinopal.pdf

Weinberg, Steven 1996. Snění o finální teorii. Praha: Hynek.



[1] Falsifikace (vyvrácení) byla dříve chápana jako prostý opak verifikace (ověření). V pojetí Karla Poppera, které formuloval ve své knize Logika vědeckého poznání, ovšem tento termín dostal poněkud jiný smysl. Popper v rámci svojí epistemologie odmítl pozitivistickou koncepci verifikace jako kritéria pravdivosti. Pozitivisté se domnívali, že správnost nějaké teorie lze verifikovat (dokázat) tím, že pomocí pozorování, experimentu, logické analýzy či jiné metody bude taková teorie převedena na něco zřejmého, daného, nepochybného jako jsou např. smyslové údaje, tvrzení formální logiky apod. Podle Poppera ovšem takováto verifikace není z principu možná, tedy alespoň ne v empirických vědách. (V matematice pozitivně dokázat pravdivost různých tvrzení zcela nepochybně lze.) Pro názornost např. fyzikové věří, respektive předpokládají, že v celém vesmíru platí stejné fyzikální zákony, pokud jde o gravitaci, termodynamiku atd., ale nikdy to nemohou pozitivně dokázat. Museli by nejdřív procestovat celý vesmír a ve všech jeho bodech empiricky ověřit, že tomu tak je, a to by pořád ještě nebylo dostačující, protože by stále ještě nemohli dokázat, že je tomu tak vždy, v každém okamžiku a za všech okolností. Naopak by ovšem stačilo narazit v rámci vesmíru na jedinou anomálii, kde uvedené fyzikální zákony neplatí, aby se teorie o univerzální platnosti fyzikálních zákonů zbortila. Popper na základě takových úvah dospěl k závěru, že jakoukoli vědeckou teorii lze pouze vyvracet, ale nikoli definitivně potvrdit. Platnost vědeckých teorií je v popperovském pojetí pouze provizorní a tyto teorie mohou být kdykoli nahrazeny teoriemi lepšími. Pod pojmem „falsifikace“ přitom Popper nerozuměl pouze samotné vyvrácení, ale v prvé řadě hypotetickou možnost vyvrácení, tedy v podstatě testování, i když samotný výraz falsifikace sám střídavě používal v obou významech.

[2] V nedávném výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění SOÚ AV ČR, který se zabýval percepcí vědy ze strany dospělé české populace, mírně nadpoloviční většina dotázaných k vědeckým oborům přiřadila i homeopatii a okolo třetiny respondentů totéž učinilo i v případě numerologie a astrologie, které dopadly v tomto směru podobně, jako teologie. Viz [Vinopal 2006]

[3] Viz heslo „věda“ v [Heřt 2007]

[4] Jednotlivé procesy, které se v minulosti – např. vesmíru, geologického či biologického vývoje na zemi apod. – mohly odehrát, lze někdy experimentálně testovat, ale to, zda a jak se skutečně odehrály, se nejspíš vždy budeme moci jen dohadovat na základě indicií a útržků, které máme k dispozici. To ale přeci neznamená, že vytváření teorií, respektive pravděpodobných scénářů o tomto vývoji, které často existují paralelně v různých podobách a které jsou vždy jen více či méně dobře podloženými spekulacemi a dohady, do vědy nepatří. Všechny jsou v popperovském pojetí falsifikovatelné, buď objevem nových faktů, které s nimi nebudou v souladu, nebo třeba odhalením nějakého logického rozporu uvnitř takového scénáře.

[5] Notoricky známý a úspěšný příklad je Einsteinův myšlenkový experiment, ve kterém se on sám žene za paprskem světla a který ho vedl k formulování speciální teorie relativity. Několik takových myšlenkových experimentů se váže k výzkumům tzv. černých děr a teoriím či hypotézám souvisejícím s jejich termodynamikou a kvantovým vyzařováním, „kvantovou teleportací“ informací zpoza horizontu událostí apod. Řadu v lehkém, humorném duchu pro nejširší publikum psaných, leč i přesto fundovaných úvah o tom, jak to ve vědě funguje, včetně konkrétních příkladů z fyziky a mnoha jiných oborů, společně napsali a publikovali Ian Stewart a Jack Cohen v knížce Terryho Pratchetta o vědě na „Zeměploše“, jimiž proložili a okomentovali Pratchettův fantaskní příběh, který s těmito úvahami stojí za přečtení i pro ty, kdo nejsou právě fanoušky zeměplošských vyprávění tohoto autora a žánru humorné „fantasy“, ale kteří se zajímají o vědu, její metody a epistemologii. Např. kapitola „Přilehlé možnosti“ pojednávající o teorii fázových prostorů matematika H. Poincarého a její aplikaci jako nekonvenčního způsobu nahlížení, kterým ve fyzice lze studovat dynamické systémy a jehož základní filosofii (zkoumat nějaký objekt nebo systém v jeho stávající podobě a stavu tím, že začneme uvažovat o všech ostatních stavech, v nichž se nenachází) lze uplatnit i ve zcela jiných, matematice a fyzice vzdálených oblastech, je z tohoto pohledu velmi zajímavá a podnětná.

[6] Viz [Barrow 1996, Grygar 1997, Hawking 1997, 1998, Ullmann 1990 (2007), Weinberg 1996, Greene 2001]

[7] Z oborů, o něž se někdy v minulosti trochu otřel laický zájem pisatele tohoto textu, se to kromě fyziky týká určitě paleontologie a paleoantropologie nebo geologie a geofyziky. Zde např. německý meteorolog a geofyzik Alfred Wegener někdy ve druhé dekádě 20. století jen na základě toho, že při pohledu do mapy se mu jevily kontury kontinentů dost podobné, vyslovil v té době zcela radikální domněnku, že kdysi dávno tvořily jeden celek a že se oddělily pohybem tektonických desek. Později nálezy fosílií stejných druhů suchozemských organismů na různých kontinentech, stejně jako průzkumy geologické struktury v oblasti předpokládaných zlomů jeho smělou hypotézu podpořily a po půl století, během nějž se teorie o kontinentálním driftu často stávala terčem výsměchu, byla téměř všeobecně přijata a dnes je globální tektonika základním paradigmatem geologie a geofyziky, na jehož základě se vysvětlují zemské procesy jako vulkanismus a zemětřesení.

[8] Druhá věta definice se týká vědy jako celku. V případě jednotlivých badatelů to někdy historicky a bohužel i v současnosti trochu skřípe, protože osobně se vlastní rozpoznané omyly přiznávají mnohem hůře než omyly kolegů či předchůdců.

[9] Například přesně spočítat, co se stane s autem a každou z jeho součástek v případě, pokud toto auto narazí ve smyku při devadesátikilometrové rychlosti bokem do zdi z hrubě otesaných žulových kvádrů, by už asi bylo nad naše současné možnosti, i když s pomocí počítačové simulace a modelování, případně aplikací teorie chaosu bychom se mohli dobrat k nějakému pravděpodobnému či přibližnému výsledku, který by zkonkretizoval holisticky a hermeneuticky odvozený předpoklad, že auto bude na odpis.

[10] Staré okřídlené rčení o motýlovi, jehož mávnutí křídel může vyvolat bouři na druhé straně světa, není z pohledu teorie chaosu, která se pokouší popsat a předpovídat chování nelineárních dynamických systémů, zase tak úplně přitažené za vlasy. Pojem „motýlí efekt“, se kterým v roce 1979 přišel jeden ze zakladatelů teorie chaosu, matematik a meteorolog Edward Lorenz, v této teorii dokonce obecně vyjadřuje citlivou závislost vývoje sytému na vstupních podmínkách.

[11] Jakkoli skeptikové obecně „ad hoc“ hypotézy s oblibou označují za charakteristický rys pseudověd a trik, který užívají astrologové, numerologové, psychotroničtí jasnovidci, okultisté a jiní šarlatáni, když jejich předpovědi a experimenty nevyjdou [Heřt 2007], dodatečná vysvětlení příčin selhání předpovědního modelu tady v žádném případě neznamenají, že by meteorologie nebyla vědou a že by její i mylné předpovědi nebyly vědecké.

[12] Lidské společenství je v nich aproximováno jako souhrn jednotlivých, pokud jde o nabídku a poptávku na všech trzích dokonale a permanentně vševědoucích, v pojetí konceptu mezního užitku dokonale „racionálních“, dokonale sobeckých (a k smůle teoretických ekonomů také dokonale fiktivních) příslušníků druhu „homo oeconomicus“, kteří mají absolutní svobodu volby, zda a kolik budou pracovat a zda a kolik čeho nakoupí, a kteří v každém okamžiku se strojovou přesností svými rozhodnutími maximalizují svůj užitek. V podobném duchu je provedena i aproximace v případě aktérů na straně nabídky, kteří jsou stejně tak vševědoucí, pokud jde o situaci na trhu, a kteří jsou zcela dokonale orientováni na maximalizaci okamžitého zisku, přičemž podle vývoje ceny, která je čistě výsledkem vztahu mezi okamžitou nabídkou a poptávkou na trhu a která se pohybuje zcela volně, odpoutaná od všech omezení času a prostoru, mohou zvýšit či omezit množství nabízeného statku, případně zaměnit svůj nabízený sortiment zboží a služeb za úplně jiný zcela libovolně, nejspíše pouhou silou myšlenky. Pochopitelně, jiná strategie nabídkových aktérů na trhu než maximalizace okamžitého zisku, jako je např. rozšiřování tržního podílu a orientace na dlouhodobý zisk, která je v mnoha segmentech ekonomiky mnohem běžnější a většinou i prakticky racionálnější strategií, v základních mikroekonomických modelech nemá místo.

[13] V tomto směru si body připisuje či v různých dobách připisovala každá z významnějších ekonomických škol, což přispívá k tomu, že i přes neúspěchy v jiných momentech všechny i jejich paradigmata v nějaké formě přežívají. Je to dáno tím, že mezi jednotlivými trhy a jednotlivými segmenty ekonomiky existují hluboké rozdíly. Např. aukční trhy, respektive burzy, ať už komoditní, měnové či s cennými papíry, jež jsou vysoce konkurenční a organizované z hlediska informačního propojení, se chovají téměř v souladu s klasickými i neoklasickými liberálními poučkami, které však zcela nebo do značné míry selhávají na trhu práce a částečně i na trhu zboží a služeb mimo organizované burzy, kde nakupují domácnosti nebo firmy a kde cenově tržní regulační mechanismus nefunguje z administrativních nebo i jen ryze praktických důvodů příliš efektivně, což zase lépe vystihuje pojetí keynesiánců a jejich modernějších následovníků. Navíc chování subjektů v ekonomice má tendenci se časem měnit, docela pravděpodobně i pod vlivem ekonomické teorie, na jejímž základě mohou formovat svá „racionální“ očekávání, což už tak velkou složitost a komplexnost tohoto systému ještě prohlubuje.

[14] K takovým hypotézám patří např. Lafferova teze vycházející z konceptu ekonomie strany nabídky, že pokles daňových sazeb může vést i ke zvýšení celkového daňového výnosu, což se nikdy v praxi ani náznakem nepotvrdilo, ale co někteří ekonomové a zejména politici stále s oblibou používají jako argument v diskusích o potřebě snižovat daňové sazby.

[15] V menší míře podobné nebezpečí číhá i na jiné společenské disciplíny, jako je filosofie, sociologie, politologie či historická nebo právní věda, zejména pokud jde o jejich normativní proudy, což je úděl, kterému se lze stěží zcela vyhnout, protože politika je zkrátka a dobře součástí života lidí a lidské společnosti, jimiž se tyto obory zabývají.

[16] Můžeme si pro ilustraci uvést jeden příklad „motýlího efektu“ z historie, na který lze aplikovat dříve zmíněnou metodu odvozenou z teorie fázových prostorů, kterou bychom v tomto případě mohli definovat jako metodu fázových (či přilehlých) historií. Jak by se hypoteticky asi vyvíjely světové dějiny, kdyby počátkem roku 1762 náhodou nezemřela ruská carevna Alžběta I. a na ruský trůn po ní nedosedl (na pouhých pět měsíců, po nichž byl palácovým převratem ve prospěch vlastní manželky Kateřiny sesazen a následně zabit) jako vybraný následník její slaboduchý synovec a bezmezně nadšený ctitel pruského krále Friedricha II., car Petr III.? Co se doopravdy stalo, to z dějepisu zhruba víme. Rusko do té doby velmi účinně bojovalo na straně Rakouska, Francie, Saska a několika dalších zemí v tzv. sedmileté válce proti Anglii a Prusku s několika jeho menšími německými satelity, přičemž Prusko pod tlakem spojenců tehdy už stálo fakticky na pokraji úplného zhroucení, když jeho protivníci kontrolovali celé Východní Prusko a velkou část samotného Pruska včetně Berlína. Petr III., který se před tím už několik let soustavně, i když ne příliš chytře a efektivně dopouštěl velezrady tím, že svému idolu tajně posílal vesměs nepoužitelné informace o ruských vojscích, což mu jedině díky postavení následníka trůnu a faktické neškodnosti jeho počínání procházelo, po nástupu na trůn okamžitě poslal Friedrichovi zprávu o svém nastolení, jednostranně zastavil ruskou účast ve válce, navrhl bez podmínek dohodu o separátním míru a dokonce Rakousku a ostatním spojencům pohrozil, že se připojí na stranu Pruska, pokud se rozhodnou v boji proti němu pokračovat. Tento krok znamenal nenadálý a konečný zvrat v probíhajícím konfliktu, který nedlouho poté skončil Pařížským a Hubertsburským mírem. Rakousko se v něm muselo definitivně vzdát Slezska, o něž přišlo ve prospěch Pruska po druhé válce o dědictví rakouské, a Francie ztratila skoro všechny svoje kolonie v severní Americe, především Kanadu a Luisianu, ve prospěch Britů, kteří získali ještě Floridu od Španělska. Zkusme si nyní trochu zaspekulovat, co se mohlo stát, kdyby k oné změně na ruském trůnu nedošlo nebo kdyby Alžbětinou následnicí byla rovnou Kateřina Veliká, která by nejspíš pokračovala v Alžbětině politice a ve válce s Pruskem po boku Rakouska. Pravděpodobným důsledkem by byla pro Prusko a jeho moc zničující porážka v sedmileté válce. Friedrich II. a Hohenzollernové by asi zůstali na pruském trůně, ale Friedrich sám by v historii nejspíš neskončil s přídomkem Veliký a zkřísnuté, územně určitě dost redukované a vlivu v menších německých knížectvích přinejmenším dočasně zbavené Prusko by se asi záhy nestalo velmocí, která zrežírovala první a výrazně se podílela na druhém i třetím dělení Polska, která se stala německým hegemonem v rámci „Spolku knížectví“, která efektivně neutralizovala veškeré snahy Habsburků o získání vlivu v Bavorsku i jinde v Německu a která o století později Německo nakonec sjednotila do hohenzollernského Německého císařství se vším tím, co následovalo ve století dvacátém. Možná by se Německo sjednocovalo jinak, třeba by se tím hegemonem stala habsburská monarchie, třeba by to stejně nakonec byli Hohenzollernové v nějaké jiné mocenské konstelaci, ale dost možná, že Německo by trvale zůstalo rozdrobené na řadu nezávislých států. V každém případě by jeho historie a podoba mohla být od té současné dost odlišná a s ní i podoba a historie celé Evropy posledních dvou a půl století. Odpadnutí Pruska jako spojence Anglie mohlo také ovlivnit vývoj v severní Americe, i když tam Francouzi – vzhledem k britské převaze v koloniích i na moři – mohli jen stěží obrátit chod války ve svůj prospěch. Ale je docela možné, že po odpadnutí Pruska jako spojence by mírové podmínky nebyly pro Francii tak tvrdé, takže by si podržela alespoň načas všechny nebo větší část svých severoamerických kolonií, což by mohl být o pár let později dost dobrý důvod pro Ludvíka XVI. proč otevřeně nepodporovat a bránit francouzským dobrovolníkům v podpoře rebelů z britských kolonií během americké války za nezávislost, pokud by k ní za takových okolností vůbec došlo, a případně se s Brity v této válce spojit, což by nejspíš změnilo její výsledek, který i tak balancoval na ostří nože. Dost možná bychom dnes žili v docela jiném světě, kdyby se v roce 1762 neodehrála ona epizodní změna na ruském carském trůnu.

[17] Z kosterních pozůstatků objevovaných během mnoha desetiletí paleoantropologických výzkumů v různých nalezištích v Africe se všeobecně soudí, že hominizační proces započal právě zde někdy v mladších třetihorách v období miocénu, kdy rozsáhlé klimatické změny vedly k ústupu pralesů a rozšíření savan. Tady z jedné větve třetihorních primátů z vyhynulé podčeledi dryopitecinů, jež se oddělila od pralesních dryopitecinů, předků moderních orangutanů, goril a šimpanzů, a zabydlela se v otevřenější krajině lesostepní savany, což s sebou muselo přinést nějakou dosti dramatickou změnu v životním stylu těchto tvorů, postupně vznikla zcela nová samostatná čeleď hominidů neboli lidí. Že to nějak souviselo právě s onou změnou životního stylu, respektive s adaptací na nové prostředí, v tom se obě teorie shodují, ale tím v podstatě shoda taky končí.

Klasický hominizační model „lidoop-lovec, který mezi vědci zabývajícími se antropogenezí stále převažuje, v podstatě říká, že přechod k životu v otevřeném prostředí savany nalezl svůj obraz v přechodu čtyřnohých lidoopů k bipedii (chůzi po dvou zadních končetinách) a změně z čistě či převážně vegetariánské ovocné stravy, kterou skýtal prales, ke stravě z velké části masité. K lovu lidoop-lovec používal přední končetiny, z nichž se postupem času a evolučním zdokonalováním vyvinuly lidské ruce s palcem postaveným proti dlani, lépe sloužící k manipulaci s nástroji, a z počátku zbraně či nástroje, které občas v přírodě používají i moderní šimpanzi, jako náhodně nalezené klacky, které později nahrazovaly, jak se lidoop-lovec vyvíjel a měnil v hominida, záměrně ulomené větve, sbírané kameny či kosti a posléze i stále dokonaleji opracované nástroje. Způsob života a samotný lov si vynucovaly kvůli efektivnosti vyšší míru spolupráce a vzájemné komunikace, což vedlo k tomu, že se našim předkům začala časem zvětšovat mozková kapacita a že se nakonec začali dorozumívat řečí.

Jenže tento docela půvabný, heroicky vyhlížející model procesu hominizace, který v postupně vylepšované a doplňované formě a v řadě vzájemně rozdílných podvariant existuje už od vzniku Darwinovy evoluční teorie, má podle části badatelů určité slabiny, protože nepřináší zcela uspokojivou konkrétní odpověď na otázku, co přesně nastartovalo postupné adaptační změny, které z lidoopa nakonec udělaly hominida, přičemž to, co nabízí v tomto směru jakákoli varianta klasického modelu je nejen poněkud vágní, ale taky trochu v rozporu s logikou evoluce. Jde např. o to, že bipedie v otevřené krajině je nesporně pomalejší, namáhavější a tedy docela nepraktický způsob pohybu pro původně kvadrupedního primáta, když i dnes kterýkoli pralesní stromový šimpanz by to na atletické dráze po čtyřech spolehlivě natřel každému bipedii dokonale uzpůsobenému a trénovanému lidskému atletovi. Taky změna stavby chrupu všech hominidů oproti původním dryopitecinům do scénáře modelu „lidoopa-lovce“ moc nezapadá, když původní lidoopí mohutné a vyčnívající tesáky s velkými řezáky, které by pro šelmu lovící v savaně určitě nebyly k zahození, už u nejstarších hominidů zakrněly natolik, že podobně jako u moderních lidí moc nepřevyšovaly stoličky, jež naopak zmohutněly, což v kombinaci s dalším podstatným diferenčním znakem – zkrácenými a zaoblenými čelistními oblouky a změněnými svaly k jejich ovládání – všem hominidům umožnilo na rozdíl od lidoopů potravu hezky a důkladně žvýkat krouživým pohybem spodní čelisti a nám to dnes kromě toho taky docela usnadňuje mluvení. Zastánci klasického modelu obě tyto změny připisují tomu, že lidoop-lovec začal používat nástroje, čímž zároveň začal potřebovat přední končetiny jako ruce a přestal potřebovat zuby, ale to není pro řadu vědců zcela uspokojivé vysvětlení, protože to tak trochu vypadá jako teleologická tautologie. Někdy počátkem 70. let 20. století proto přišel primatolog Clifford Jolly se zcela novým modelem, podle kterého se životní styl do savany přešlých dryopitecinů v první fázi hominizačního procesu velmi podobal životnímu stylu dnešních paviánů. Jollyho model, který sám nazval „požírači semen“ (seed-eaters), předpokládá, že do savany přesídlivší lidoopi se začali živit semeny trav, kořínky a podobnou tužší a drobnější stravou, tu a tam zpestřenou nějakým tím broukem či drobným obratlovcem, kterou kolem sebe hojně nacházeli, kdekoli se posadili na zem. Právě tahle potrava vyžadující dost precizní manipulaci a důkladné rozžvýkání by mohla být rozhodujícím impulsem hominizační proměny ve stavbě ruky i chrupu, stejně jako její získávání v poloze vzpřímeného sedu mohlo být základem lidského napřímení se a postupného přechodu k bipedii. Teprve po prodělání těchto změn se již nikoli z lidoopů, ale hominidů v další fázi procesu stávali lovci pohybující se po zadních končetinách a používající nástroje a vzájemnou spolupráci při lovu.

Pro zajímavost a úplnost dodejme, že existuje i další, paleoantropology a evolučními biology nyní až na výjimky vesměs odmítaná či silně zpochybňovaná, ale mimo hlavní proud oboru populární hypotéza o hominizačním modelu, s níž vystoupil na přelomu 50. a 60. let mořský biolog Alister Hardy, jehož zaujaly jisté paralely mezi fyziologií lidí a mořských savců, a která je známá jako „teorie vodní opice“ (Aquatic Ape Theory, AAT). Podle ní prostředím, v němž se z lidoopů postupně vyvinuli hominidé, nebyla otevřená lesostepní krajina, ale pobřežní oblasti a mělčiny velkých jezer či moře, v nichž se naši lidoopí předci brodili, plavali a potápěli za potravou, což mělo postupně vést k řadě fyziologických změn umožňujících mj. bipedii, vedoucích ke „ztrátě“ srsti na většině těla aj.

[18] Samotný M. Planck si ovšem tehdy sám nemyslel, že by energie záření byla doopravdy emitována v nějakých oddělených balíčcích a svoje „kvanta“ považoval jen za matematickou konstrukci, s jejíž pomocí určil správný, experimentu odpovídající vztah pro rozdělení frekvencí záření černého tělesa, které bylo do té doby pro fyziky velkou záhadou. Skutečné fyzikální důsledky tohoto objevu si až později uvědomili jiní fyzikové. Jedním z nich byl sám Albert Einstein, který, ačkoli se s kvantovou teorií osobně nikdy plně nesmířil, přišel jako první s názorem, že světlo samotné jsou kvanta a že elektromagnetické záření má duální charakter, když současně vykazuje vlnové i kvantové vlastnosti, přičemž na základě kvantové povahy světla vysvětlil tzv. fotoelektrický jev. V roce 1913 dánský fyzik Niels Bohr navrhl model atomu, který vysvětloval rozložení spektrálních čar vodíku pomocí předpokladu, že moment hybnosti elektronu nemůže nabývat libovolných hodnot, ale že je celistvým násobkem Planckovy konstanty, z čehož dále vyplynulo, že i jiné fyzikální vlastnosti, jako právě moment hybnosti, mají kvantovou povahu.

[19] Viz např. proslulý myšlenkový experiment jednoho ze zakladatelů kvantové mechaniky Erwina Schrödingera známý jako Schrödingerova kočka.

[20] Velké naděje už delší čas fyzikové vkládají do teorie strun, která by mohla rozpor překlenout, a existují i jiné pokusy o řešení rozporu jako např. tzv. smyčková kvantová gravitace.

[21] Kvantová teorie pole, která teoreticky úspěšně vysvětlila a sjednotila tři ze čtyř známých základních fyzikálních interakcí a jejíž závěry a předpovědi v tomto ohledu se dobře shodují s pozorováními a experimenty, předpokládá, že i u poslední, doposud kvantově nevysvětlené interakce, jíž je gravitace, najde symetrické sjednocující řešení, pro které předpovídá existenci hypotetických částic, gravitonů, jež by měly analogicky k fotonům, gluonům a bosonům zprostředkovávat gravitaci. Její předpovědi týkající se toho, jaké vlastnosti by ony gravitony měly mít, ovšem nedávají moc nadějí, že by se je v blízké budoucnosti, pokud vůbec někdy, mohlo podařit experimentálně prokázat.

[22] Např. americký antropolog Frederick Erickson k tomuto kdysi prohlásil: „Ve společenských vědách paradigmata neumírají; udělají se jim jen křečové žíly a dostanou srdeční stimulátor.“ (In the social sciences, paradigms don’t die; they develop vericose veins and get fitted with cardiac pacemakers.) Viz http://www.des.emory.edu/mfp/erickson.html



[i] Viz [Vinopal 2006]



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.29

Diskuze

Jan Červenka

Ne vždy zcela politicky korektně o lidech, společnosti, politice, válce, míru a všudypřítomné iracionalitě, která nás žene od jednoho velkého maléru ke druhému, zpravidla ještě většímu... A tu a tam taky o něčem jiném.

Oblíbenost autora: 8.37

O autorovi

Absolvent fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze, který si na živobytí vydělává zkoumáním veřejného mínění a fušováním do sociologie, politologie a dalších společenských věd jako odborný pracovník Sociologického ústavu AV ČR, z dopuštění našich moudrých zeměsprávců veřejné výzkumné instituce.

Kalendář

<<   říjen 2017

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA